Kolik si vydělá ukrajinský dělník na stavbě v Česku? Až to zjistíte, přestanete nadávat

Představte si, že celý měsíc vstáváte v pět ráno, dvanáct hodin denně táháte cihly, mícháte beton a bouráte zeď – a to šest dní v týdnu. Sobota není volno, neděle taky ne. Večer padáte do postele na ubytovně, kde sdílíte pokoj s dalšími třemi lidmi. A na konci měsíce dostanete výplatu 35 000 korun čistého.

Zní to jako slušný plat? Možná. Dokud si nespočítáte, že jste odpracovali skoro 300 hodin. Zatímco běžný zaměstnanec v kanceláři má za sebou standardních 160 hodin, vy jste strávili na stavbě téměř dvojnásobek. A když si tu výplatu rozpočítáte na hodiny, zjistíte, že berete zhruba 130 až 160 korun na hodinu – stejně jako brigádník v McDonald’s.

Tohle je realita tisíců ukrajinských dělníků, kteří dnes drží na nohou české stavebnictví. A přesto se pořád setkávají s tím, že jim někdo vyčítá, jak tu „berou práci Čechům“ nebo si „přijdou na moc velké peníze“.

Proč Češi na stavby nechodí? Protože za tyto podmínky by tam nešel skoro nikdo

Základní výkopové práce, nošení pytlů s cementem, betonování nebo bourání patří mezi fyzicky nejnáročnější činnosti, na které tuzemské firmy shánějí lidi už roky marně. Není to proto, že by Češi nechtěli pracovat – je to proto, že za takových podmínek a za takové peníze to prostě nedává smysl.

Podle oficiálních statistik mají ukrajinští pracovníci v Česku vůbec nejnižší mediánovou mzdu ze všech národností – v průměru zaostávají za českými zaměstnanci o pětinu, tedy zhruba o 9 000 korun hrubého měsíčně. A přitom tvoří 40 až 50 procent všech dělníků při výstavbě budov. Bez nich by se prostě nestavělo.

Jenže oni nepracují za standardních podmínek. Málokterý zahraniční dělník má klasickou pracovní smlouvu s plnými zaměstnaneckými výhodami. Většina z nich je najímána přes agentury nebo subdodavatelské řetězce, kde část peněz zůstává u zprostředkovatelů. A k tomu si musí platit ubytování – často několik tisíc korun měsíčně za postel ve sdíleném pokoji.

Z výplaty, která na první pohled vypadá slušně, jim po odečtení nákladů na bydlení, jídlo a po odeslání peněz rodině domů zůstává naprosté minimum. A to ještě nemají čas ani energii na to, aby si ten zbytek užili – protože po dvanáctihodinové směně venku v mrazu nebo vedru člověk jen padne do postele.

Mnozí mají vysokou školu. A stejně tahají cihly

Co je možná ještě překvapivější: řada těchto dělníků má ve své vlasti středoškolské nebo dokonce vysokoškolské vzdělání. Jenže v Česku narazí na jazykovou bariéru a složitý proces uznávání diplomů – takzvanou nostrifikaci. A tak inženýr nebo technik končí s lopatou v ruce.

Není to proto, že by neměli kvalifikaci. Je to proto, že nemají čas ani prostředky na to, aby si ji nechali uznat. Potřebují vydělat peníze hned – na rodinu, na přežití, na základní potřeby. A tak berou první práci, která je k dispozici.

Každodenní zvedání desítek kilogramů zdiva, práce venku za každého počasí, v prachu, zimě, dešti i letních vedrech – to všechno se nevyhnutelně podepíše na zdraví. Záda, kolena, klouby – to jsou věci, které po pár letech takové dřiny začnou selhávat. A žádná dovolená ani nemocenská na obzoru.

Takže kdo tu vlastně bohatne?

Tvrzení, že zahraniční pracovníci kazí trh nebo neoprávněně bohatnou, při bližším pohledu prostě neobstojí. Tuzemské stavebnictví je na této pracovní síle existenčně závislé jednoduše proto, že za daných podmínek by velkou část projektů neměl kdo dokončit.

Zmíněných 30 000 až 40 000 korun čistého není odrazem nadstandardního ohodnocení. Je to tvrdě vykoupená daň za extrémní množství přesčasů bez jistot, bez placené dovolené a s minimálním sociálním zázemím.

Kdo si zkusí spočítat reálnou cenu jedné odpracované hodiny v mrazu s lopatou v ruce, většinou velmi rychle změní názor. Protože pravda je taková, že za 130 korun na hodinu by na stavbu nešel skoro nikdo – a už vůbec ne šest dní v týdnu po dvanáct hodin denně.