Chorvatům zůstanou letos jen prázdné pláže a oči pro pláč. Češi právě masově vykupují zájezdy do této úžasné země
Když se podíváte na čísla prodejů českých cestovních kanceláří za první polovinu roku, vypadá to na rekordní sezónu. Meziroční nárůst rezervací o patnáct až dvacet procent, předsezónní nabídky rozebrané během několika dnů, plné chartery. Jenže tady přichází zvrat, který chorvatské podnikatele nepotěší: ty miliardy korun, které Češi letos utratí za dovolenou, z velké části netečou na Jadran.
Je to paradox, který jsem sledoval už od loňského podzimu, kdy se v diskuzích pod cestovatelskými články začaly množit komentáře typu „za ty peníze už tam nejedu.“
Chorvatsko si za poslední roky vybudovalo pověst drahé destinace. A nejde jen o pocit – oběd pro čtyřčlennou rodinu v přímořské restauraci vyjde běžně na patnáct set až dva tisíce korun, pivo na pláži stojí tolik co v pražském centru, a apartmán, který před pěti lety stál tisícovku za noc, dnes vyjde na dvojnásobek. Chorvaté vsadili na to, že turisté přijedou stejně. U Čechů se přepočítali.
Albánie: z exotiky mainstream
Když mi před třemi lety známí vyprávěli o dovolené v Albánii, znělo to jako dobrodružství pro odvážné cestovatele. Dnes je Ksamil nebo Saranda v nabídce každé větší české cestovky a přímé lety do Tirany jsou vyprodané týdny dopředu.
Co za tím stojí? Především propastný cenový rozdíl. V albánské restauraci se rodina nají za třetinu chorvatské ceny, ubytování v kvalitním resortu přímo u moře vyjde levněji než průměrný apartmán na Makarské. A pak je tu ještě něco, co se těžko kvantifikuje, ale v recenzích se to opakuje pořád dokola – pocit, že jste vítaní hosté, ne chodící peněženky.
Pláže v Ksamilu s tyrkysovou vodou a bílým pískem si nezadají s řeckými ostrovy. Vlora nabízí kombinaci městského ruchu a klidných zátok. Dürres zase široké písečné pláže ideální pro rodiny s malými dětmi. Albánie navíc masivně investuje do infrastruktury – nové silnice, modernizované hotely, lepší služby. Je vidět, že tam chtějí turisty udržet, ne je jen jednorázově vytěžit.
Kam ještě míří český dovolenkový kompas
Albánie není jediná destinace, která těží z chorvatského cenového šoku. Černá Hora láká ty, kdo hledají podobnou atmosféru jako Chorvatsko před patnácti lety – divočejší, autentičtější, levnější. Kotorský záliv patří k nejkrásnějším místům Evropy a ceny tam zatím zůstávají rozumné.
Překvapivě silný je návrat k severoitalským letoviskům jako Grado, Caorle nebo Lignano. Pro rodiny s dětmi je to sázka na jistotu – stabilní kvalita, snadná dostupnost autem, žádná překvapení. A pak je tu fenomén posledních let: polský Balt. Pro ty, kdo už nechtějí padesátistupňová vedra a oceňují, že se tam dostanou autem za pár hodin.
Co to znamená pro Chorvatsko
Předběžné odhady mluví o poklesu příjmů z turismu o pět až deset procent oproti loňsku. To nezní dramaticky, dokud si neuvědomíte, že turismus tvoří pětinu chorvatského HDP. Některé hotely hlásí obsazenost výrazně pod úrovní minulých let, charterové lety se ruší nebo létají poloprázdné.
Chorvatsko udělalo klasickou chybu – spoléhalo na setrvačnost a značku. Čeští turisté byli desetiletí spolehlivou klientelou, která se vracela rok co rok. Jenže loajalita má své limity a cenová elasticita ukázala, kde ty limity leží. Když za stejné peníze dostanete v Albánii luxusní resort místo průměrného apartmánu, volba je jasná.
Zajímavé bude sledovat, jak Chorvatsko zareaguje. Zatím to vypadá spíš na popírání reality než na strategickou změnu. Místní podnikatelé si stěžují na pokles turistů, ale o snížení cen nemluví. Možná doufají, že jde o jednorázový výkyv. Data z rezervací na příští rok ale naznačují, že trend pokračuje.
Pro české cestovatele je to vlastně dobrá zpráva. Konkurence mezi destinacemi znamená lepší poměr ceny a kvality. A možná i Chorvatsko nakonec pochopí, že věrnost turistů se nedá brát jako samozřejmost. Otázka je, jestli to pochopí včas – nebo až budou jejich pláže zet prázdnotou.
