Kdo používá tato slova, je ostuda Čechů. Kape z něj buranství a brutální nevzdělanost
Když jsem nedávno procházela komentáře pod jedním článkem o vzdělávání, narazila jsem na větu, která mě zastavila: Kdybysme měli lepší učitele, tak bysme tadyma nemuseli řešit takový blbosti.
Pod tím se rozpoutala válka. Ne o obsah sdělení, ale o formu. Desítky komentářů typu nauč se nejdřív česky.
A já si říkala – kdy přesně se z jazyka stal nástroj třídění lidí na vzdělané a nevzdělané?
Tadyma – Mimo Moravu a východní Čechy působí jako červený hadr. Lingvisté ho označují za nespisovný patvar, puristé za verbální ekvivalent ponožek v sandálech Ústav pro jazyk český je v tomto nekompromisní – v normativní češtině nemá místo.
Proč nás to vlastně tak vzrušuje?
Za tou vášnivou kritikou se skrývá něco hlubšího než starost o gramatiku. Jazyk byl odjakživa nástrojem sociálního třídění. Způsob, jakým mluvíme, prozrazuje, odkud pocházíme, jaké školy jsme navštěvovali, v jakém prostředí se pohybujeme.
Sociolingvistka Tereza Novotná to popisuje přesně: „Užívání těchto slov je interpretováno jako signál nízkého vzdělání nebo pohrdání normami. Je to sociální značka, která mluvčího okamžitě zařazuje do určité kategorie.
Dva světy, které se míjejí
Na jedné straně stojí preskriptivní přístup – ten, který říká, jak by se jazyk měl používat. Ústav pro jazyk český, učitelé, jazykoví koučové. Ti všichni hlídají normu a upozorňují na chyby.
Na druhé straně je deskriptivní lingvistika, která pouze popisuje, jak se jazyk skutečně používá. Bez hodnocení, bez moralizování. A ta zaznamenává, že „bysme
Akademici popisují, puristé moralizují a běžní uživatelé si dělají, co chtějí. Takhle nějak by se dal shrnout současný stav.
O čem se ale mluví méně, jsou dopady té neustálé kritiky. Psycholog Karel Jelínek upozorňuje: „Stigmatizující hodnocení jazykových projevů může vést k pocitům studu, nejistoty a jazykové úzkosti. Lidé se bojí mluvit nebo psát, aby nebyli odsouzeni.“
Znám lidi, kteří raději vůbec nepíšou do diskuzí, protože se bojí, že udělají chybu a někdo je veřejně zostudí. Místo podpory komunikace vytváříme strach z chyby. A to je možná větší problém než pár nespisovných výrazů.
Kde je vlastně ta hranice?
Upřímně – sama nevím, kde přesně leží.
Ale možná by stálo za to položit si jinou otázku: Co vlastně chceme od jazyka? Aby nás spojoval, nebo aby nás třídil? Aby sloužil komunikaci, nebo aby sloužil jako test inteligence?
Čeština se mění. Vždycky se měnila. Slova, která dnes považujeme za naprosto běžná, byla kdysi stejně kontroverzní jako dnešní tadyma.
Jedno je jisté – budeme o tom vášnivě diskutovat.
