Nový majitel bytu mi chtěl zvednout nájemné o 5000 Kč. Usadil jsem ho jediným e-mailem
Zvonek zazvonil v sobotu odpoledne. Otevřel jsem a před bytem stál muž kolem padesátky v drahé bundě a s klíčky od auta luxusní značky. „Dobrý den, jsem nový majitel. Můžu na chvilku dovnitř?“ Pustil jsem ho dál. Věděl jsem, že byt změnil vlastníka. Předchozí majitelka mi psala, že prodává, ale že se nemám ničeho bát, protože smlouva pokračuje dál.
Posadili jsme se ke stolu v kuchyni. Chlap položil na stůl novou smlouvu a řekl to rovnou, bez okolků: „Takže od příštího měsíce vám nájemné zvyšuju o pět tisíc. Buď to berete, nebo si najdete něco jinýho.“ Řekl to klidně, jako by oznamoval změnu bankovního účtu. Ani se neptal, jestli mi to vyhovuje. Prostě hotová věc.
Seděl jsem tam a snažil se zpracovat, co právě slyším. S přítelkyní jsme tehdy platili čtrnáct tisíc za byt 2+kk v Brně. Žádný Manhatten, jen normální, obyvatelný byt. A teď najednou devatenáct? Jen tak? Protože si to někdo koupil a rozhodl se, že chce víc?
No, kafe jsem mu nenabídl.
Neměli jsem kam jít
První myšlenka byla jasná: nemáme na to. Druhá myšlenka byla ještě horší: nemáme kam jít. Trh s byty byl už tehdy úplně šílený, na každý inzerát se hlásilo dvacet lidí, majitelé si vybírali jako na přehlídce. A já jsem neměl čas ani peníze na stěhování, natož na to shánět něco nového.
Řekl jsem mu, že si to musím rozmyslet. Vstal, podal mi ruku a odešel. Zavřel jsem za ním dveře a chvíli jsem jen stál na chodbě a díval se do zdi. Jak tohle řeknu přítelkyni?
Pak jsem si sedl k počítači.
Napadlo mě, jestli má tenhle člověk vůbec právo takhle ze dne na den všechno změnit.
Občanský zákoník mě zachránil
Celé to odpoledne jsem strávil čtením paragrafu 2249 a dalších. Nejdřív jsem tomu moc nerozuměl, ale postupně mi to začalo dávat smysl. A pak jsem narazil na pasáž, která mi doslova vyrazila dech: zvýšení nájemného má jasná pravidla. Nejde to jen tak podle libosti majitele.
Zapsal jsem si tři hlavní body:
- Zvýšení nesmí být navrženo dříve než 12 měsíců po posledním zvýšení.
- Spolu s předchozími zvýšeními za poslední tři roky nesmí přesáhnout 20 %.
- A zároveň nesmí být vyšší než nájemné obvyklé za srovnatelný byt v dané lokalitě.
Pak jsem si vytáhl staré smlouvy a potvrzení o platbách. Poslední zvýšení bylo před osmi měsíci. O tisíc korun. Předtím ještě jedno, o pět set. Dohromady za poslední tři roky šlo o nárůst asi o dvanáct procent. Takže technicky by se ještě zvednout mohlo – ale ne teď. A rozhodně ne o pět tisíc najednou.
Ještě jsem prošel inzeráty podobných bytů v okolí. Průměrné nájemné bylo kolem patnácti, šestnácti tisíc. Devatenáct by bylo nad rámec.
Napsal jsem mu e-mail
V neděli večer jsem složil e-mail. Psal jsem ho pomalu, větu po větě, abych to nezkazil. Muselo to znít pevně, ale ne agresivně. Věcně, ne uraženě. Chtěl jsem, aby pochopil, že nejsem hlupák, kterého může jen tak vysát
Začal jsem zdvořile – poděkoval za osobní návštěvu, ocenil zájem o komunikaci. Pak jsem přešel k věci: „Ohledně navrhovaného zvýšení nájemného bych rád upozornil na ustanovení občanského zákoníku, konkrétně § 2249 a následující, která upravují podmínky pro změnu výše nájemného.“
Popsal jsem mu všechny tři body. Připojil jsem data posledních zvýšení, výpočet procentuálního nárůstu a odkaz na aktuální nabídky bytů v lokalitě. Na konci jsem dodal, že jsem ochoten diskutovat o přiměřené úpravě nájmu v souladu se zákonem, ale že navrhovaných pět tisíc korun považuji za nepřípustné.
Poslal jsem to v pondělí ráno. A pak jsem čekal.
Odpověď přišla za tři dny
Ve čtvrtek mi přistála v mailboxu zpráva s přílohou. „Dobrý den, posílám novou smlouvu, vytiskněte, podepište, naskenujte a pošlete nazpět.“
S bušícím srdcem jsem přílohu otevřel. Celé jsem to nečetl, jen jsem sjel myší na pasáž s výší nájemného. Čtrnáct tisíc.
Cítil jsem se jako vítěz maratonu.
Co jsem si z toho odnesl
Od té doby jsem už majitele osobně neviděl. Jenom platím nájem na nový účet a veškerá komunikace probíhá elektronicky.
Uvědomil jsem si ale, kolik lidí by na novou smlouvu přistoupilo nebo by se vystěhovalo. Jen proto, že se bojí konfliktu. Nebo protože nevědí, že mají práva.
Není to o tom být konfliktní. Je to o tom nebýt snadný terč. A hlavně – je to o tom vědět, že zákon není jen pro právníky. Je také pro lidi, aby se mohli bránit, když je chce někdo vyždímat jako mokrý ručník.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
