Babička z něj pila černou kávu. Kdybych neutrhla ouško, vydělal by mi na letní dovolenou
Byl to on. Legendární servis „Elka“ (zlatý hřeb Expa 58). Pro někoho jen pár kusů nádobí, pro znalce svatý grál československého designu a pro mě… no, pro mě především velká lekce z historie a ještě větší lekce z nešikovnosti.
Elegance z Bruselu v panelákové kuchyni
Když se řekne „Brusel“, většina lidí si dnes vybaví politiku a úředníky. Ale pro generaci našich babiček a dědů to bylo synonymum pro zázrak. V roce 1958 se v Bruselu konala světová výstava Expo a Československo tam tehdy všem vytřelo zrak. Náš pavilon vyhrál hlavní cenu a s ním i designové kousky, které vypadaly, jako by přiletěly z jiné galaxie. Mezi nimi zářila právě „Elka“ od Jaroslava Ježka.
Ježek byl v té době něco jako rocková hvězda mezi keramiky. Dokázal vzít kus hlíny a vtisknout mu tvar, který byl organický, dynamický a přitom neuvěřitelně elegantní. Elka nebyla jen konvice a šálky; byla to manifestace moderního života. Štíhlá, s protáhlými tvary a těmi ikonickými, skoro až mimozemsky vypadajícími úchyty.
U nás doma se ale na „vysoký design“ nikdy moc nehrálo. Ten servis prostě v tom příborníku byl, tak jako tam byl prach a staré kalendáře. Babička z něj pila černou kávu. Žádné cappuccino s bohatou pěnou, žádné fancy latté art. Jen poctivý, černý „turek“, jehož lógr se usazoval na dně toho jemného, bílého porcelánu se zlatým dekorem. Babička seděla u kuchyňského stolu, v rádiu hráli písničky na přání a ona si vychutnávala svůj rituál z hrnečku, který pár let předtím obdivoval celý svět. Pro ni to nebyl sběratelský unikát. Byl to prostě její oblíbený šálek, který jí dobře seděl v dlani.
Moment, kdy se zastavil čas
Vzpomínám si na to odpoledne, kdy jsem se rozhodla, že po letech tenhle poklad „opráším“. Chtěla jsem si udělat hezkou chvilku, trochu té retro atmosféry. Jenže příroda mi do vínku nadělila ruce, které občas neposlouchají mozek, a koordinaci pohybů na úrovni čerstvě narozeného hříběte.
Všechno šlo dobře, dokud jsem se nepokusila tu elegantní konvičku vyndat z nejvyšší police. Stačila sekunda. Možná jen zlomek sekundy. Cvak. Ten zvuk nebyl hlasitý, ale v mých uších zněl jako výstřel z děla. Tenounké, křehké porcelánové držátko zůstalo ležet na dně police, zatímco zbytek konvičky mi zůstal v ruce.
V tu chvíli mi to nedošlo. Prostě jsem si řekla: „Sakra, to je škoda.“ Jenže pak jsem se podívala na internet. A pak jsem se podívala znovu a raději si otřela brýle. Zjistila jsem, že kompletní, nepoškozený servis Elka v dobrém stavu je dneska ceněný víc než ojeté auto v solidním technickém stavu. Sběratelé se o něj doslova perou. Aukční síně ho vystavují s náležitou úctou. A já? Já měla v ruce prvotřídní střep.
Došlo mi to s drtivou upřímností: Kdybych neutrhla ouško, vydělal by mi na letní dovolenou. Mohla jsem teď sedět někde na pláži v Itálii, srkat drink a dívat se na moře. Místo toho sedím v kuchyni a zírám na vteřinové lepidlo, o kterém vím, že tu krásu už nikdy dokonale nespojí.
Hodnota věcí vs. hodnota vzpomínek
Člověk by si řekl, že je to k vzteku. A taky že byl. Ale když jsem tam tak seděla nad těmi dvěma kusy porcelánu, začala jsem o tom přemýšlet jinak. Jo, ta dovolená by byla fajn. Písek mezi prsty, šumění vln, italská zmrzlina… to všechno zní skvěle. Ale pak jsem se podívala na ten šálek, ze kterého babička pila tu svou kávu.
Viděla jsem na něm ty drobné stopy používání, které tam zanechala. Viděla jsem v duchu ji, jak se usmívá a vypráví mi historky o tom, jak se dřív žilo. Kdybych ten servis prodala, měla bych peníze, které bych utratila za týden někde u hotelového bazénu. Vzpomínka na tu dovolenou by za pár let vybledla, stejně jako vybledne opálení.
Ale tenhle „mrzáček“ s přilepeným ouškem? Ten mi zůstane. Je to připomínka toho, že věci mají sloužit lidem, ne lidé věcem. Babička by se mi nejspíš vysmála, kdybych jí řekla, že z toho pije „zlatý hřeb Expa“. Pro ni to byl nástroj k radosti, k té malé chvilce klidu uprostřed dne. A možná je v tom víc pravdy než ve všech cenících starožitností na světě.
Odkaz Jaroslava Ježka a naše nešikovnost
Dneska už vím, že servis „Elka“ (zlatý hřeb Expa 58) je víc než jen porcelán. Je to důkaz, že jsme kdysi byli světoví. Že jsme uměli dělat věci, které byly krásné, moderní a nadčasové. Je to kus naší identity, který přežil dekády šedi a průměrnosti.
A i když moje nešikovnost způsobila, že z mého konkrétního kousku už nikdy nebude investiční trhák, vůbec mi to nevadí. Ten šálek s prasklinkou, kterou vidím jen já, mi pokaždé připomene, že život je křehký. Že ty nejcennější věci se dají rozbít během vteřiny, ať už je to porcelán nebo vztahy.
A co ta dovolená? No, letos asi pojedu jen k rybníku za město. Ale víte co? Vezmu si s sebou termosku, tenhle babiččin hrneček a budu si tu kávu vychutnávat úplně stejně jako ona. Protože hodnota věcí není v tom, za kolik je střelíte v aukci, ale v tom, jaký příběh vám vyprávějí, když je držíte v ruce. I když jim chybí ouško.
Takže pokud máte doma v kredenci něco, co vypadá podezřele elegantně, raději na to nesahejte mokrýma rukama. Mohli byste si tím totiž omylem „rozbít“ příští léto u moře. Ale pokud se to stane, nezoufejte. Střepy prý nosí štěstí. A v tomhle případě nosí i sakra zajímavé příběhy.
