Zemřela hvězda kultovního filmu Bony a klid. Bylo mu 82 let
Pražské Divadlo Palace oznámilo smutnou zprávu, která zarmoutila tisíce příznivců české kinematografie i divadelního umění. Ve věku 82 let zemřel charismatický herec Miloslav Kopečný, muž s nezaměnitelnou tváří a hlasem, který dokázal i z malé role vystavět nezapomenutelnou postavu. Pro většinu diváků zůstane navždy spojen s kultovní figurou veksláka Slepejše z filmu Bony a klid, přestože jeho umělecký odkaz sahá mnohem dál a hlouběji.
Málokdo ví, že tento respektovaný charakterní herec prošel během své kariéry dramatickou proměnou – od lehkých muzikálových rolí v regionálních divadlech až po temné psychologické postavy na progresivních scénách osmdesátých let. Jeho cesta k herecké dokonalosti trvala šest desetiletí a vedla přes Vysočinu, Pardubice, Liberec i Ústí nad Labem, než konečně zakotvila v Praze.
Od vysočinských kořenů k jevištním vrcholům
Rodák z Třebíče, narozený 18. září 1944, si odnesl ze svého mládí na Vysočině přirozenou zemitost a hluboký cit pro lidskou povahu. Po absolvování činoherního herectví na brněnské JAMU v roce 1965 zamířil do Východočeského divadla v Pardubicích, kde si osvojil lehkost komediálního žánru a práci s rytmem v muzikálových inscenacích. Tento žánrový trénink mu vtiskl smysl pro přesné načasování vtipu a pohybovou kulturu, které později zúročil v desítkách rolí.
V roce 1969 přesídlil do libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde pokračoval v budování repertoáru dramaticky náročnějších kusů. Skutečný zlom však nastal o čtrnáct let později. V roce 1983 zakotvil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, jedné z nejodvážnějších divadelních scén tehdejšího Československa. Právě zde se z něj stal vyzrálý charakterní herec schopný ztvárnit i ty nejtemnější a vnitřně nejrozervanější postavy.
Ústecký soubor se nebál provokativních výkladů klasiky ani moderních dramat. Kopečný zde vytvořil sérii mimořádných úloh, na které pamětníci dodnes vzpomínají s respektem. Exceloval jako markýz de Sade v pronikavé hře Petera Weisse Marat-Sade, bravurně zvládl roli spisovatele Schwittera v Dürrenmattově komedii Meteor a jeho podání starého Fjodora Pavloviče Karamazova v jevištní adaptaci Dostojevského románu patřilo k vrcholům tehdejšího repertoáru. Dokázal jít až na dřeň lidské psychologie, aniž by sklouzával k patosu.
Pražská léta a filmový průlom
Po společenských změnách na počátku devadesátých let se přesunul do hlavního města. Od roku 1993 hostoval v pražském Divadle Labyrint, dnes známém jako Švandovo divadlo na Smíchově, kde publikum zaujal například jako monumentální Komtur v Grabbeho dramatu Don Juan a Faust. Následovalo stálé angažmá v libeňském Divadle pod Palmovkou a později i působení v Divadelním spolku Kašpar, kde ztvárnil jednu ze svých nejvýraznějších pozdních rolí – garderobiéra Normana v inscenaci Garderobiér.
Před filmovou kamerou se poprvé objevil už v roce 1966 v detektivce Poklad byzantského kupce. Následovaly desítky vedlejších, ale zapamatovatelných rolí – od osobité komedie Věry Chytilové Kalamita až po oblíbenou cimrmanovskou parodii Rozpuštěný a vypuštěný. Pravidelně se objevoval i v televizních seriálech jako Život na zámku, Dobrodružství kriminalistiky, Černí andělé nebo Stopy života.
Zásadní zlom přišel díky setkání s režisérem Vítem Olmerem. Ten Kopečného obsadil nejprve v roce 1986 do psychologického dramatu Antonyho šance a byl jeho projevem natolik nadšen, že na něj bez váhání pomyslel i při přípravě svého dalšího projektu. V roce 1987 tak vznikl film Bony a klid, syrová a nemilosrdná sonda do prostředí pražského polosvěta, nelegální směny valut a mladických iluzí.
Kopečný zde ztvárnil postavu, která se nesmazatelně zapsala do dějin tuzemské kinematografie. Jeho šmelinář a vekslák s přezdívkou Slepejš, věčně schovaný za tmavými skly brýlí, se stal symbolem specifického fenoménu pozdního socialismu. Slepejš nebyl pouhou karikaturou – herec mu vtiskl směs cynismu, ostražitosti i pragmatického chladu, díky čemuž postava působila mrazivě autenticky. Hlášky a situace z tohoto filmu zlidověly a jméno herce zůstalo s touto figurou pevně spojeno.
Když se Vít Olmer po sedmadvaceti letech rozhodl na osudy pražských veksláků navázat, Kopečný u toho nemohl chybět. V roce 2014 vzniklo volné pokračování Bony a klid 2, kde se znovu představil jako ostřílený Slepejš, tentokrát adaptovaný na dravé kapitalistické poměry nového tisíciletí. Byla to vítaná příležitost připomenout si staré časy a uzavřít kruh jedné z nejvýraznějších postav normalizačního plátna.
Herecký rejstřík Miloslava Kopečného však ani ve zralém věku nezamrzl u jediného typu. Zahrál si v citlivém poetickém snímku Kousek nebe a své filmové působení symbolicky završil ve velkém stylu. Jeho poslední položkou ve filmografii je oceňované historické drama Vlny, které režíroval Jiří Mádl. Skutečnost, že si talentovaný tvůrce mladé generace vybral do svého ambiciózního dobového snímku právě Kopečného, jen podtrhuje respekt, který si herec u kolegů užíval napříč generacemi.
Krátce před skonem získal v roce 2025 prestižní cenu Master Prix udělovanou Nadací Život umělce za celoživotní umělecký přínos. Miloslav Kopečný patřil k oné vzácné kategorii herců, kteří nemuseli zaplňovat titulní stránky časopisů, aby byli nepřehlédnutelní. Pokaždé, když vstoupil na jeviště nebo před kameru, dokázal i na malé ploše vystavět uvěřitelnou, plastickou figuru z masa a kostí.
Ať už hrál klasické dramatické velikány na divadelních prknech v Ústí či v Praze, nebo kšeftaře na pražském Václavském náměstí, v jeho projevu vždy zůstávala pravdivost a profesionalismus bez laciných gest. Česká kultura v něm ztratila poctivého dříče, mistra vedlejších rolí a herce s nezaměnitelnou tváří.
