Zamilovala jsem se do šprta v brýlích. Spolužačky se mi smějí
Sedím v lavici a snažím se soustředit na dějepis, ale místo Karla IV. vidím pořád jen tu scénu ze včerejška. Stojíme s kamarádkami u šatny, Lucka ukazuje fotku kluka, co se jí líbí, a Terka básní o Pavlovi z béčka. Zeptají se, kdo se líbí mně. Přiznám, že Matěj.
Řeknu to úplně normálně, jako bych informovala o počasí. Jenže Terka se na mě podívá, jako bych řekla, že chci maturovat z kvantové fyziky.
„Počkej, myslíš toho šprta s těma masivníma brýlema? Toho, co pořád čumí do knížek?"
A pak to přišlo. Smích. Ne takové to milé chichotání, ale opravdový posměšný smích. Lucka se dokonce chytla za břicho. „Seš normální? Vždyť ten vypadá, jako by ho vytáhli z osmdesátek!“
Chtěla jsem něco říct na svou obhajobu, ale místo toho jsem jen přikývla a usmála se. Jako bych souhlasila. Jako bych si to myslela taky.
Když se vám líbí ten, co nezapadá
Matěje jsem si poprvé všimla loni na podzim, když jsme měli společný projekt z biologie. Dostala jsem ho jako partnera náhodou – paní učitelka losovala. Holky mi tehdy soucitně poklepaly na rameno, jako bych bych si vytáhla Černého Petra. Jenže pak jsme se dali do práce a já zjistila, že Matěj není žádný nudný šprt. Vysvětloval mi fotosyntézu tak, že jsem to konečně pochopila, a když jsem udělala chybu ve výpočtech, neopravil mě povýšeně, ale ukázal mi, kde se mi to zadrhlo.
A pak se jednou usmál. Měl takový upřímný, teplý úsměv, při kterém se mu oči za těmi brýlemi úplně rozzářily. Vtipkoval o tom, jak naše buňka vypadá jako mimozemšťan, a já jsem se smála tak, že jsem málem spadla ze židle.
Od té doby jsem si ho začala víc všímat. Jak na chodbě pomáhá prvákovi, co se ztratil. Jak se na tělocviku snaží cvičit, i když mu to moc nejde. Jak čte knížky i o přestávkách a je mu úplně jedno, co si o tom kdo myslí.
Připadal mi… pravý. Upřímný. Ne jako kluci, co se předvádí u automatů a pak za zády holek mluví úplně jinak.
Skrývání, které bolí
Po té scéně u šatny jsem začala Matěje ignorovat. Když šel kolem, dívala jsem se jinam. Když se na mě usmál v jídelně, předstírala jsem, že něco hledám v tašce. Jednou za mnou přišel, jestli nechci pomoct s dalším projektem, a já jsem vymyslela nějakou blbou výmluvu o tom, že teď nemám čas.
Viděla jsem, jak se na chvilku zarazil. Jak ten úsměv zmizel a něco mu kmitlo v očích – možná zklamání, možná pochopení. Pak jen kývl a odešel.
A mně bylo smutno.
Holky si toho naštěstí nevšimly. Nebo si myslely, že jsem se z toho „zamilování“ vyléčila.
Jenže ono to nešlo. Pořád jsem na něj myslela. Když jsem večer ležela v posteli a scrollovala mobil, přistihla jsem se, jak si představuju, co by řekl k tomu či onomu příspěvku. Jak by asi reagoval na ten hloupý meme. Jestli taky poslouchá hudbu, když se učí.
Proč je vlastně špatně mít ráda někoho, kdo není z té správné ligy? Kdo nenosí cool oblečení a nemá správný počet followerů?
Moment, kdy to prasklo
Zlom přišel asi po třech týdnech. Seděly jsme s holkami v kavárně a Terka rozebírala, jak se jí líbí pro změnu Dominik. Ten Dominik, kterého jsem viděla minulý týden, jak se směje videu, kde někdo ponižuje mladšího kluka. Dominik, co loni propadl, protože se mu nechce učit.
A já nevím proč, ale najednou mi to došlo. Celá ta absurdita. Smím fandit klukovi, který je arogantní a hloupý, ale nemůžu se přiznat k tomu, že se mi líbí někdo chytrý a slušný. Protože nosí brýle a nehraje fotbal.
„Mně se pořád líbí Matěj.“
Řekla jsem to nahlas. Prostě jsem to vypustila ven, uprostřed té kavárny, mezi cappuccinem a zákusky.
Holky zmlkly. Lucka odložila telefon. Terka se na mě dívala, jako bych jí řekla, že končím školu a jdu do cirkusu.
„Vážně?“
„Vážně. Líbí se mi, jak mluví. Jak se chová k lidem. Jak ví, co chce, a nezajímá ho, jestli to někdo považuje za cool nebo ne. A jo, líbí se mi i ty brýle.“
Co přišlo potom
Čekala jsem další vlnu posměchu. Místo toho nastalo ticho. Nepříjemné, husté ticho, při kterém jsem slyšela kávovar za barem a smích od vedlejšího stolu.
Pak se Lucka nadechla. „Hele, já… vlastně ti rozumím. Jednou mi pomohl s fyzikou a byl strašně v pohodě. Jen jsem si myslela, že…“
„Že co?“
„Že by se mi holky smály.“
A najednou jsem pochopila, že nejsem sama. Že možná všechny hrajeme nějakou divnou hru, kde předstíráme, že se nám líbí to, co se líbit má. A bojíme se přiznat, co cítíme doopravdy.
Terka sice pořád kroutila hlavou a něco bručela o tom, že ona si chce užívat a do vztahu s nudným knihomolkem by rozhodně nešla, ale už to nebylo tak jedovaté. Spíš jako by bránila svoje vlastní rozhodnutí.
Kde jsem teď
S Matějem spolu přímo nechodíme. Ještě ne, možná nikdy nebudeme. Ale přestala jsem ho ignorovat. Minulý týden jsem za ním došla a omluvila se mu za to, jak jsem se chovala. Řekla jsem, že jsem měla strach z toho, co si budou myslet ostatní. Usmál se. Zase tím svým roztomilým způsobem. A oči mu opět zazářily.
Nevím, jak to mezi námi dopadne. Možná zjistíme, že si nerozumíme, a možná se mezi námi vyvrbí něco víc. Ale v každém případě to bude pravdivé. Aspoň se nebudu muset stydět za to, co cítím.
Holky ze třídy si na to zvykly. Některé pořád pokřikují nějaké poznámky, když jdeme kolem, ale už to není tak zlé. A Lucka mi včera napsala, že se jí taky líbí jeden kluk z matiky. Prý má copánky a nosí batoh s pandami.
Napsala jsem jí: „Tak na co čekáš?“
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
