Tchyně snědla z pekáče půlku kuřete a svedla to na kočku. Oběd zachránila role listového těsta
Na kuřeti jsem si dala záležet. Pekla jsem ho na mírném žáru přes dvě hodiny, aby bylo měkkoučké a kůžička zlatá a křupavá. Brambory ještě bublaly v hrnci, ale polévku jsem už odstavila a kuře vytáhla z trouby. Vypadalo dokonale a vonělo jedna báseň. Položila jsem pekáč na linku, když v tom zazvonili naši. Manžel s tchánem popíjeli pivo na balkoně a zvonek asi ani neslyšeli.
„Dohlédnete mi prosím na brambory?“ zavolala jsem na tchyni, která seděla v obýváku a listovala časopisem.
Kývla a usmála se: „Krásně ti to voní, Maruško.“
Lež, která se nepovedla
Sjela jsem výtahem dolů odemknout našim (všichni sousedé v domě poctivě zamykají a bzučák dávno ztratil účel) a chvilku jsem se zdržela se starým panem Vávrou z přízemí, který při sebemenším ruchu vychází ze dveří a chce si povídat. Zase tak dlouho jsme tam ale s rodiči nestáli. Rozhodně ne tak dlouho na to, aby tchyně dokázala spořádat polovinu kuřete. Ale dokázala to.
Když jsem se vrátila do kuchyně, pekáč byl stále na lince. Ale kuře nebylo celé.
Tchyně stála u sporáku s bramborami a řekla rozčileným hlasem:
„Prosím tě, Maruško, ta tvoje kočka ukradla kus kuřete! Přímo z pekáče!“
Nevěřila jsem svým uším. Kdyby moje kočka Dáša byla schopna vyskočit na linku, určitě bych tam to kuře nenechávala. Ale Dášeňce je už šestnáct let a je ráda, když se vyškrabe na postel. Maso jí musím krájet na kostičky, jinak ho nežere. Doby, kdy skákala na linku a dravě kradla celé kusy pečeně, jsou dávno pryč.
Podívala jsem se na tchyni a pak na kočku. Dáša seděla u své mističky a olizovala si tlapku. Pak se s výrazem královny domácnosti odporoučela do obýváku a zatnula drápky do křesla.
Rychlá improvizace
Povzdychla jsem si.
„Prosím vás, jděte si sednout, já nějak ten oběd dodělám.“
Tchyni jsem odehnala za zbytkem rodiny a přemýšlela, co teď. Nemělo smysl rozehrávat rodinné drama. Ale nemělo ani smysl servírovat napůl snědené kuře. Kdo bude jíst a kdo se bude jen koukat?
Pak jsem si vzpomněla, že mám v lednici rozmrazené listové těsto, ze kterého jsem chtěla večer vyrobit slané šneky.
Vzala jsem zbytek toho ubohého kuřete a rychle jsem z něj obrala všechno maso. Pak jsem na pánvi orestovala cibuli, přidala papriku a kari, několik pokrájených žampionů a hrst špenátu, který se v lednici tvářil, že má ještě ambice. Nakonec kousky kuřete.
Vznikla z toho směs, která voněla snad ještě lépe než to pečené kuře. A skvěle se hodila do mřížkového koláče z listového těsta.
Trouba byla ještě horká, koláč byl hotov za 40 minut.
Překvapení u stolu
Několik uvařených brambor jsem nakrájela do polévky, aby byla hutnější a hosty zasytila už před hlavním chodem, kterého přecijen zase tolik nebylo.
Slaný koláč nakonec sklidil úspěch, i když se to neobešlo bez poznámek.
„Já myslel, že máme kuře,“ řekl manžel.
„Máme,“ kývla jsem. „V koláči.“
„Je to výborný,“ řekl můj táta. „Toho masa by tam mohlo být víc.“
„To by mohlo,“ usmála jsem se a mrkla na tchyni. Uhnula pohledem a sklonila se ke svému talíři.
„Je to zajímavý, takový francouzský,“ pochvaloval si tchán. „Vy mladý vaříte moderně.“
„Máš to moc dobrý, vezmu si recept,“ řekla moje máma.
Když jsme se pak při uklízení nádobí ocitly v kuchyni o samotě, pošeptala jsem jí tiše, aby nás nikdo neslyšel:
„Recept je jednoduchý. To takhle upečeš kuře, sníš půlku, svedeš to na kočku a pak rychle lovíš zbytky z lednice, abys to nějak zachránila.“
„Ty jsi snědla půlku kuřete?“ vyvalila oči máma.
„Já ne,“ špitla jsem a nenápadně ukázala na tchyni, která zase seděla s časopisem v ruce.
Máma dostala záchvat smíchu a nemohla se přestat smát.
A já jsem Dáše otevřela kapsičku, protože jsem si uvědomila, že chudinka od snídaně ještě nejedla.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
