Na dovolenou s tchánovci už nikdy. Místo odpočinku na pláži jsem otročila u sporáku

Když Martin navrhl, že bychom mohli jet s jeho rodiči a dětmi na dovolenou do Chorvatska, řekla jsem ano. Nebyla jsem úplně nadšená, ale tchán slíbil, že zaplatí bungalov, my jen dopravu a jídlo. Znělo to férově. Navíc děti měly rády babičku s dědou, tak proč ne.

První červenou vlajku jsem měla ignorovat už při plánování. Tchán rozhodl, že si všechny potraviny přivezeme z Česka. Prý je v Chorvatsku všechno předražené a my přece nejsme blázni, abychom tam nechali majlant. Takže jsme den před odjezdem nakoupili do dvou obřích tašek – těstoviny, rýži, konzervy, olej, koření, sušenky, instantní polévky. Auto jsme naložili jak před stěhováním.

Já budu vařit? Fakt?

Bungalov byl hezký, to musím uznat. Dvě ložnice, obývák s kuchyňským koutem, terasa s výhledem na moře. Jenže hned první večer, když jsme se usadili, tchán prohlásil: „No tak Lucko, ty nám tady něco uvaříš, ne? Vždyť máš všechno po ruce.“

Čekala jsem, že Martin něco řekne. Neřekl. Tchyně se usmála a dodala, že ona by ráda, ale bolí ji záda z cesty. Takže jsem vstala a šla vařit. Byla jsem unavená, děti byly nevrlé, ale říkala jsem si, že je to jen první den.

Ráno jsem vstala jako první. Tchán seděl na terase s kávou a zeptal se, jestli uděláme pořádnou snídani, ne jen rohlíky. Míchaná vajíčka, šunku, rajčata. Děti mezitím běhaly po bungalovu a Martin spal. Snídani jsem servírovala v devět, všichni jedli, já umývala nádobí.

Celá rodina se slunila na pláži a já jsem přemýšlela, co uvařím k večeři. Tohle přece nemůže být dovolená.

Pláž? Jen mezi vařením

Kolem jedenácté jsme vyrazili na pláž. Já s taškou plnou svačin, ručníků, krému na opalování. Tchyně si lehla do stínu, tchán šel plavat, Martin si četl. Děti chtěly stavět hrady z písku, tak jsem s nimi byla ve vodě. Po hodině tchán prohlásil, že má hlad. „Co máme k obědu?“

Vrátili jsme se do bungalovu ve dvě. Já jsem vařila těstoviny s rajskou omáčkou, ostatní odpočívali. Pak zase nádobí. Pak sice chvilku pláž, ale v pět už jsem musela zpátky připravovat večeři. Tchán chtěl teplé jídlo, pořádné. Ne nějaké saláty nebo chleba se sýrem.

Třetí den jsem se probudila a měla jsem chuť brečet. Nebyla jsem u moře ani pořádně, nestihnula jsem si přečíst ani stránku z knihy. Celé dny jsem jen vařila, umývala, připravovala, uklízela. A všichni ostatní si užívali.

Když jsem to nevydržela

Čtvrtý večer, když jsem zase stála u plotýnky a smažila řízky, jsem Martinovi řekla, že takhle to dál nejde. Že jsem taky na dovolené. Že chci taky k moři, taky si chci odpočinout.

Podíval se na mě, jako bych přeháněla. „Ale vždyť jsi u moře. A vaření – to přece není žádná dřina, ne? Máma by ráda pomohla, ale víš přece, jak ji bolí záda.“

V tu chvíli mi došlo, že to není jen o vaření. Je to o tom, že nikdo z nich to ani nevnímal jako problém. Pro ně bylo samozřejmé, že ženská se postará. Že to tak má být. Tchyně si odpočívala, tchán se slunit, Martin relaxoval. A já jsem byla služka.

Další den jsem vstala, oblékla si plavky a prohlásila, že jdu na pláž. Že snídani ať si udělají sami, večeři taky. Tchán se zamračil, Martin se tvářil zmateně, ale já už byla za dveřmi.

Co mi ta dovolená ukázala

Strávila jsem celé dopoledne u moře. Sama. Četla jsem, plavala, dívala se na vlny. Nikdo mě nehonil, nikdo nic nechtěl. A uvědomila jsem si, jak strašně jsem byla unavená. Nejen z těch dnů v Chorvatsku. Ale vůbec.

Když jsem se vrátila, Martin se mě zeptal, jestli jsem v pohodě. Řekla jsem mu, že ne. Že tahle dovolená byla chyba a že příště, pokud vůbec pojedeme s jeho rodiči někam, tak jen do hotelu s polopenzí. Nebo nikam.

Zbylé dny jsme se nějak domluvili – tchyně najednou záda tolik nebolela a pomohla s nákupem, Martin uvařil aspoň dvakrát. Ale atmosféra byla divná. Tchán se tvářil uraženě, jako bych pokazila celou dovolenou svým „hysterickým chováním“.

Když jsme odjížděli, slíbila jsem si, že tohle už nikdy. Ne proto, že bych tchána s tchyní neměla ráda. Ale proto, že jsem pochopila, že někteří lidé prostě nepřestanou brát vaši práci jako samozřejmost, dokud jim to nedovolíte.

Co bych udělala jinak

Dneska, když se na to dívám zpětně, vím, že jsem měla mluvit dřív. Měla jsem říct už při plánování, že nechci vařit každý den. Že chci taky odpočívat. Ale bála jsem se, že budu vypadat jako sobec. Že pokazím náladu.

Jenže tím, že jsem mlčela, jsem si pokazila dovolenou sama. Nikdo za mě neřekne, co potřebuju. Nikdo mi nedá povolení odpočívat. To si musím vzít sama.

Martin se mi po návratu omluvil. Řekl, že si neuvědomoval, jak moc na mě všechno padá. Že si myslel, že mi to nevadí. Možná to myslel upřímně. Možná jen chtěl klid. Nevím.

Ale vím, že příští léto jedeme jen my čtyři. Do kempu, kde mají restauraci. A já si konečně přečtu tu knihu.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.