Český architekt koupil řopík z druhé světové války a přestavěl jej na úžasnou chalupu plnou světla
Malé betonové pevnůstky roztroušené po českém pohraničí obvykle budí respekt u nadšenců do vojenské historie. Ti je s trpělivostí rekonstruují, čistí střílny a shánějí dobové vybavení. Pro běžného poutníka však takový kvádr zarostlý v trávě zůstává chladnou připomínkou napjatých časů z konce třicátých let, kde by nocoval jen v krajní nouzi.
V roce 2017 si ale architekt Jan Tyrpekl položil otázku, která mu nedala spát: Může mít armádní relikt ještě jiné využití než jen stát jako muzeum nebo chátrající pomník? Místo teoretických úvah se rozhodl pro experiment. Koupil si volný řopík nedaleko obce Vratěnín na jižní Moravě a pustil se do díla.
Samotná pevnůstka ho vyšla na dvacet tisíc korun. Částka, která mnohé překvapí svou dostupností. Jenže Tyrpekl neměl v plánu bojovat s masivními betonovými stěnami ani se snažit prorazit světlo do těsného, temného nitra. Zvolil jinou strategii: nechal bunkr v klidu a použil ho jako stabilní podstavec pro něco úplně nového.
Dřevo, polykarbonát a padesát tisíc korun
Na betonovém základu začal růst projekt s názvem Útulna. Celý koncept stál na jednoduchosti, svépomoci a minimálním rozpočtu. Tyrpekl se do stavby pustil vlastníma rukama, s pomocí rodiny, kamarádů a vysokoškolských studentů. Díky tomu se náklady na materiál zastavily na padesáti tisících korun.
Základem se stala obyčejná smrková prkna – dostupná, snadno manipulovatelná a přirozeně zapadající do okolí. Jako výplně velkých otvorů posloužily polykarbonátové desky. Jejich obrovská výhoda? Jsou tak lehké, že je dva lidé odnesou na rameni přímo na staveniště uprostřed polí a luk, bez nutnosti těžké techniky.
Zajímavý detail: Stavba byla navržena z jednoho typu profilu prken a všechny odřezky skončily jako palivo do krbových kamen. Žádný odpad, žádné plýtvání.
Půdorys klasického řopíku zabírá pouhých dvanáct metrů čtverečních. Přesto výsledek nepůsobí stísněně – naopak. Útulna je vzdušná, otevřená a doslova zalitá denním světlem. Hlavní zásluhu nesou velká okna, která stírají hranici mezi interiérem a okolním světem.
Bezpečí betonu, svoboda dřeva a střecha jako paluba lodi
Kombinace masivního betonu ve spodní části a lehkého dřeva nahoře navozuje pocit bezpečí, svobody a absolutního soukromí. Člověk uvnitř netrpí klaustrofobií, ale užívá si nerušený kontakt s krajinou, daleké výhledy a naprostý klid.
Ani chladnější noci nebo podzimní plískavice nejsou problém. Vybavení zahrnuje praktická krbová kamna, která malý prostor rychle vytopí a přidávají pobytu prvek čisté romantiky. Horní část stavby navíc nabízí pochůznou střechu, jež svou konstrukcí připomíná palubu lodi a slouží jako vyhlídková terasa.
Velmi zajímavý je i filozofický přístup celé stavby. Tyrpekl netvořil objekt s ambicí přetrvat staletí. Dřevo je přírodní materiál, a až jednou podlehne působení počasí a zubu času, bude možné konstrukci jednoduše rozebrat a odstranit, aniž by došlo k poškození původního betonového objektu. Na nezničitelném základu pak může vzniknout replika současné Útulny, nebo úplně jiný experimentální projekt.
A právě tato evoluce se skutečně stala. V roce 2021 architekt původní provizorní objekt nahradil trvanlivější a zateplenou verzí Útulna 2.0 se skleněnými okny a solárním panelem.
Když odborníci ocení odvahu experimentovat
Kvalitu a výjimečnost celého nápadu potvrdila i odborná veřejnost. Útulna byla nominována na prestižní ocenění Česká cena za architekturu 2018 a dokonce se probojovala mezi osm finálových staveb. Ukázalo se, že i s minimálními finančními prostředky a na zlomku plochy běžného domu lze vytvořit architekturu, která vzbuzuje emoce a nabízí plnohodnotný komfort pro odpočinek.
Sám Jan Tyrpekl vnímá svůj vratěnínský počin jako inspiraci a možnou cestu do budoucna. V české krajině stojí tisíce opuštěných řopíků, které často zarůstají křovím a stávají se terčem vandalismu. Kdyby se k podobnému vzkříšení odhodlaly například samotné obce, na jejichž katastrálním území se tyto bunkry nacházejí, mohlo by to přinést zcela nový impuls.
Koncepční a citlivé využití vojenských reliktů by pomohlo turistickému ruchu, nabídlo lidem nevšední zázemí a samotným pevnostem vdechlo nový život, který by přirozeně obohatil celou okolní krajinu. A možná by i další lidé začali vidět v betonových kvádrech něco víc než jen chladnou relikvii.
