Dětská hvězda z Dívky na koštěti zemřela na AIDS
Na pardubických ulicích zní smích, trojice rošťáků škádlí kolemjdoucí a divák ví, že se zase hraje Dívka na koštěti. Vedle Mikyho Rouska a Vlastimila Zavřela tu stojí ještě třetí kluk, Čenda Bujnoch. Za jeho usměvavou tváří se ale skrýval příběh plný osamělosti, strachu i nenaplněných snů.
Kluk, který nezapadl do vědeckého světa
Michal Hejný vyrůstal v rodině, kde se mluvilo o rostlinách a laboratořích. Rodiče, Slavomil Hejný a Liselotte Teltscherová, patřili mezi uznávané botaniky a odborníky na rostlinnou fyziologii. Syna ale věda nelákala. Uměleckou žilku zdědil po strýci, režisérovi a scenáristovi Radúzu Činčerovi, který stál u legendárního Kinoautomatu. Už jako dítě měl cit pro rytmus, hudbu a předvádění.
Když režisér Václav Vorlíček sháněl mladé herce do své komedie, uspořádal velký konkurz. Chtěl kluky, kteří nebudou na plátně působit naučeně, ale mají v sobě divokost a vzdor. Michal v silné konkurenci uspěl. Spolu s Janem Krausem a Vlastimilem Zavřelem vytvořil partu, která zůstávala stejně nezkrotná i mimo záběr.
Natáčení v Pardubicích provázely neustálé vylomeniny. Trojice utratila diety během prvních dnů a pak hledala, čím se zabavit. Zavřel později s humorem vyprávěl, jak si vzali na paškál Vladimíra Menšíka. Předstírali ochotné hotelové poslíčky a s přehnanou zdvořilostí mu vozili kufry do pokoje, jen aby viděli jeho překvapený výraz. Menšík prý za službu dal padesátikorunu, za kterou si kluci obratem koupili další víno.
Mezi kamarády se ale našla i drsnější rivalita. Michal měl mírnější povahu, a tak se často stával obětí žertů. Při volnu na koupališti ho Kraus se Zavřelem nechali celé hodiny mrznout ve vodě a nechtěli ho pustit na břeh. Film z nich přesto přes noc udělal známé tváře.
Další kroky vedly na pražskou konzervatoř, kde Michal studoval po boku Simony Stašové a Jany Paulové. Na přijímačky na DAMU ho připravovala rodinná známá Jiřina Bohdalová, s níž piloval komediální monolog. Zkoušky zvládl na výbornou. Pak ale přišla normalizace.
Michal byl svobodomyslný a nechtěl se ohýbat. Dostal se do ostrého sporu s pedagožkou Světlou Amortovou, což skončilo podmínečným vyloučením. Z Prahy musel odejít do divadla v Šumperku a v televizi se mihl jen v drobných epizodách, třeba v seriálech Třicet případů majora Zemana či Žena za pultem.
Jednosměrná jízdenka a stín, který ho dohnal
Tíhu doby zvyšovalo ještě něco dalšího. Michal byl homosexuál, což bylo tehdy tabu spojené se strachem a nepochopením. V létě 1978 dostal třiadvacetiletý herec devizový příslib na cestu do Itálie. Vycestoval do Říma a už se nikdy nevrátil.
Dál zamířil do Spojených států. V New Yorku mu pomohlo, že ovládal šest jazyků a měl výjimečný hudební sluch. Dostal se na slavnou hereckou školu Lee Strasberga, kde se učily hollywoodské hvězdy, a mezi nimi se neztratil.
Splnil si i největší sen: potkal svůj idol Barbru Streisandovou. Přímo před ní zazpíval její píseň People z muzikálu Funny Girl a zpíval s takovou přesností a citem, že ji ohromil. Slavná hvězda mu prý věštila velkou uměleckou dráhu.
Velká kariéra se ale nerozběhla. Michal herectví postupně opustil. Po pádu komunismu se vrátil domů, už jako překladatel zahraničních muzikálů, které pomáhal uvádět na pražských scénách.
Mezitím ho však dostihla nemoc. V Americe se nakazil virem HIV, což byl v osmdesátých letech téměř rozsudek. Léky, které by virus účinně potlačily, ještě neexistovaly, medicína o nemoci věděla málo a společnost reagovala panikou a předsudky.
Michal chřadl a lidé kolem se odvraceli. Ke konci života zůstal za oceánem téměř sám. Zprávy do Prahy přicházely sporadicky.
Bolestnou vzpomínku nese i jeho spolužačka Simona Stašová. Když vážně onemocněl, čekala dítě. Přišel jí dopis s naléhavou prosbou o setkání. Z obav o zdraví nenarozeného potomka se rozhodla návštěvu písemně odmítnout. Rozhodnutí ji mrzelo po zbytek života.
Zhruba o rok později dorazila definitivní zpráva. Michal Hejný zemřel 22. října 1996 na AIDS, osamělý, ve věku pouhých jednačtyřiceti let.
Úsměv, který zůstal na obrazovce
Po sobě zanechal jedinou velkou filmovou roli, a přesto na něj diváci nezapomněli. Kdykoli se v televizi znovu objeví trojice kluků tropících hlouposti v pardubických ulicích, připomíná to i muže, který byl mimořádně nadaný a jehož osud byl složitý a dojemný. Kolik talentů asi muselo kvůli době a předsudkům zůstat nevyslyšeno?
