Česko se konečně dočkalo. ČT1 dnes večer odvysílá filmovou událost desetiletí
Základem celého vyprávění je osud mladé lékařky Elišky, kterou fantasticky ztvárnila Anna Geislerová. Eliška je moderní městská žena, zapojená do protinacistického odboje. Když je jejich buňka prozrazena, musí zmizet. A tady začíná ten zásadní zlom – z civilizovaného, intelektuálního Brna se přesouvá do zapadlé horské vesnice Želary v Beskydech (i když se natáčelo převážně na Slovensku v Malé Fatře).
Aby přežila, musí přijmout novou identitu. Stává se z ní Hana, venkovanka, a co víc, musí se provdat za muže, kterého vůbec nezná – za Jozu, místního dřevorubce, muže jako skálu, jehož život se řídí rytmem přírody a tvrdou fyzickou prací. György Cserhalmi v roli Jozy předvedl neuvěřitelný výkon. I když toho moc nenamluví, jeho oči a gesta vyzařují kombinaci obrovské síly a nečekané něhy.
Když se civilizace potká s přírodou
To, co dělá Želary výjimečnými, je zobrazení onoho kulturního šoku. Eliška/Hana přichází do místa, kde se zastavil čas. Želary jsou drsné, chudé, plné pověr, alkoholu a krutosti, ale zároveň v nich tepe jakási prapůvodní čistota a řád. Pro moderní ženu je zpočátku nepředstavitelné žít v polorozpadlé chalupě bez tekoucí vody, prát v potoce a podřizovat se patriarchálním zvyklostem.
Film ale geniálně ukazuje, jak se Eliščin počáteční odpor a strach postupně mění v respekt k horám i k lidem, kteří v nich žijí. Není to jen o tom, že se schovává před gestapem; je to o vnitřní transformaci. Zjišťuje, že pod vrstvami špíny a drsné mluvy se skrývají hodnoty, které v městském salonu už dávno vyprchaly.
Láska jako akt přežití
Vztah mezi Hanou a Jozou je srdcem celého filmu. Nečekejte žádnou romantickou komedii. Je to vztah budovaný na vzájemné závislosti, tichu a postupném poznávání. Joza je pro Hanu zpočátku symbolem barbarství, ale postupem času se stává jejím přístavem. Jejich svatba je pragmatickým rozhodnutím, ale to, co následuje, je jedním z nejkrásnějších milostných příběhů v české kinematografii.
Autoři se nebáli ukázat i odvrácenou tvář venkova. Želary nejsou idylickou vesničkou. Jsou plné postav, jako je stará kořenářka Lucka (v podání nezapomenutelné Jaroslavy Adamové), která je jakýmsi svědomím i pamětí hor, nebo tragické postavy místních opilců a násilníků. Je zde jasně vidět, že v tak izolovaném prostředí jsou emoce i činy mnohem intenzivnější a fatálnější.
Literární základ a vizuální mistrovství
Film vznikl na motivy povídkové knihy Květy Legátové s názvem Jozova Hanule. Legátová psala úsporně, věcně, ale s obrovským pochopením pro lidskou psychiku. Scenárista Petr Jarchovský dokázal tento styl přenést na plátno a Ondřej Trojan mu vtiskl velkorysý vizuální rozměr. Kamera Asena Šopova je dechberoucí. Dokáže zachytit krásu krajiny tak, že se stává další, téměř živou postavou příběhu. Práce se světlem, střídání ročních období a syrovost interiérů dodávají filmu na nesmírné uvěřitelnosti.
Zapomenout nesmíme ani na hudbu Petra Ostrouchova, která dokonale podbarvuje atmosféru neustálého ohrožení i chvilek klidu. Film má úctyhodnou stopáž (přes dvě a půl hodiny), ale díky skvělému tempu a gradaci se člověk nenudí ani minutu.
Oscarový úspěch a mezinárodní ohlas
Není náhodou, že se Želary v roce 2004 probojovaly až do nominace na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. I když tehdy sošku nevyhrály (porazil je kanadský snímek Invaze barbarů), samotná nominace potvrdila, že jde o dílo světových parametrů. Příběh o lidech na okraji, kteří se snaží uchovat si lidskost uprostřed válečného šílenství, je totiž univerzální a srozumitelný v každé kultuře.
Film také otevřel cestu k širšímu uznání Anny Geislerové jako herečky, která dokáže utáhnout velký psychologický epos. Její proměna z elegantní dámy v „horalku“ je uvěřitelná v každém detailu – od způsobu chůze až po výraz v očích.
Proč se na Želary podívat i dnes?
V dnešní době, kdy jsou filmy často plné digitálních efektů a rychlých střihů, působí Želary jako balzám na duši. Je to poctivá filmařina, která sází na příběh, charaktery a emoce. Připomínají nám, že hranice mezi civilizací a barbarstvím je tenká a že to, co nás definuje, není naše vzdělání nebo oblečení, ale to, jak se zachováme v mezních situacích.
Film Želary můžete vidět ve středu 22. dubna ve 21:35 na ČT1.
