NASA oznámila datum, kdy má definitivně vyhasnout život na Zemi
Tato otázka zní jako scénář katastrofického filmu, ve skutečnosti ji ale řeší seriózní věda. Tým z japonské Toho University společně s odborníky z Georgia Institute of Technology provedl masivní výzkum podpořený programem NASA Astrobiology. Pomocí superpočítačů vyhodnotili 400 tisíc různých scénářů budoucího vývoje Země.
Jejich závěr? Atmosféra s dostatkem kyslíku pro složité organismy vydrží průměrně ještě 1,08 miliardy let, s možnou odchylkou plus minus 140 milionů let. Číslo působí nepředstavitelně, ale ve vesmírných měřítcích jde o relativně přesný odhad konce biologické éry planety.
Paradox, který biosféru udusí
Hlavním vrahem nebude asteroid ani sopečná katastrofa. Problém přijde zevnitř klimatického systému, a to velmi nečekaným způsobem. Jak naše mateřská hvězda stárne, postupně zesiluje její svítivost. Na povrch planety tak dopadá stále více energie, což spouští řetězovou reakci změn.
Rostoucí teplota urychlí chemické zvětrávání hornin. Tento proces začne z atmosféry masivně odčerpávat oxid uhličitý. Jeho koncentrace klesne na kriticky nízkou úroveň – a právě tady nastane paradox: rostliny bez dostatku CO₂ nedokážou provádět fotosyntézu. Zastaví se tak hlavní zdroj kyslíku na planetě.
Bez kyslíku zmizí nejprve velcí živočichové, pak menší tvorové, nakonec i většina mikroorganismů. Planeta ztratí ozonovou vrstvu, která ji dnes chrání před smrtícím ultrafialovým zářením. Povrch se změní v nehostinnou pustinu vystavenou kosmickému záření.
Lidstvo skončí dávno předtím
Je ale nutné rozlišovat dva různé časové horizonty. Miliardová lhůta platí pro definitivní konec veškerého života včetně extrémně odolných mikrobů. Lidé a ostatní složití tvorové však potřebují daleko stabilnější podmínky.
Dlouho před kolapsem kyslíku dosáhnou teploty hodnot neslučitelných s přežitím savců. Oceány se začnou odpařovat rychleji, klimatické pásy se posunou, zdroje sladké vody vyschnou. Obyvatelné oblasti se budou postupně zmenšovat, život se stáhne k pólům a do podzemních úkrytů.
Vymírání proběhne postupně – nejprve ztratí půdu pod nohama velké ekosystémy v tropech a mírném pásmu, nakonec zůstanou jen mikroskopická útočiště v nejchladnějších koutech planety. Teprve když zaniknou i ta poslední, uzavře se kapitola pozemské biologie.
Důležité je nepodlehnout zmatku: dnešní klimatická krize způsobená lidskou činností nemá se slunečním stárnutím nic společného. Současné oteplování řešíme v řádu desítek let, zatímco hvězdný cyklus běží v řádu stovek milionů. Jde o dva naprosto odlišné procesy.
Vliv Slunce sice vnímáme už dnes – například při geomagnetických bouřích, které dokážou narušit satelity nebo elektrické sítě – ale tyto jevy jsou jen krátkodobé výkyvy kosmického počasí. S postupným nárůstem svítivosti hvězdy nemají nic společného.
Kam utečeme, až planeta zkolabuje?
Pokud se lidstvo dokáže udržet po další stovky milionů let, bude muset hledat alternativní řešení. Jednou možností jsou uzavřené umělé biotopy přímo na Zemi, schopné recyklovat vzduch a vodu nezávisle na vnějším prostředí.
Druhá cesta vede do vesmíru. Současné debaty o kolonizaci Marsu nebo průzkumu vzdálených planet tak získávají zcela nový rozměr. I když jsou dnešní technologie od plně soběstačné mimozemské civilizace na míle vzdálené, v miliardovém horizontu může jít o jedinou šanci na přežití odkazu pozemského života.
Výzkum japonských a amerických vědců tak neurčuje datum apokalypsy. Spíše nám připomíná, že ani planeta s ideálními parametry není věčná. Tatáž hvězda, která před miliardami let zažehla život na modré planetě, se v budoucnu stane důvodem jeho zániku. Jde o přirozený kosmický cyklus, který se odehrává všude ve vesmíru.
