Zbyl vám hmoždíř po babičce? Sběratelé po nich lační a nabízí desetitisíce i za otlučené
Řeč je o starém dobrém kuchyňském hmoždíři. Tento masivní, těžký pomocník, nejčastěji odlitý z mosazi, bronzu nebo litiny, byl po celá desetiletí nepostradatelným srdcem každé české kuchyně. V dobách, kdy neexistovaly elektrické mixéry, to byla právě tato poctivá kovová nádoba s těžkou paličkou (tloukem), v níž naše babičky s láskou drtily voňavý pepř, čerstvé bylinky nebo cukr na sváteční bábovku.
Hmoždíře se dědily z generace na generaci jako symbol rodinného krbu a domácí pohody. Jejich nezaměnitelný zvonivý zvuk, který se linul z kuchyně při přípravě nedělního oběda, máme mnozí z nás dodnes vrytý hluboko v paměti. Dnes tyto předměty zažívají obrovskou renesanci a z obyčejného kuchyňského náčiní se staly vyhledávané sběratelské klenoty.
Od zvonařských mistrů až po prvorepublikovou klasiku
Historie hmoždířů je fascinující cestou časem. Ty nejstarší a nejcennější kousky nevznikaly v továrnách, ale v rukou mistrů zvonařů a slévačů, kteří do roztaveného kovu vkládali své srdce i umělecký podpis. V období baroka a renesance byly hmoždíře často zdobeny nádhernými plastickými reliéfy, erby šlechtických rodů nebo náboženskými motivy a sloužily v klášterních lékárnách k drcení léčivých směsí.
Později, za první republiky, se výroba zjednodušila a hmoždíře se staly dostupnějšími pro běžné domácnosti. Přesto si zachovaly svou neuvěřitelnou odolnost – byly navrženy tak, aby sloužily stovky let. Každý odlitek v sobě nese kus poctivé lidské práce, která dnes, v éře plastových jednorázových výrobků, působí jako zjevení z jiného, lepšího světa.
Sběratelská detektivka: Skrývá se na vaší polici poklad, nebo běžný kousek?
Jak tedy poznat, zda máte doma běžný kousek v hodnotě několika stokorun, nebo skutečný unikát, za který sběratelé rádi zaplatí desítky tisíc? Klíčem je detailní průzkum. Hledejte značky na dně, letopočty, jména slévačů nebo specifické zdobení. Extrémně vzácné jsou například staré lékárenské bronzové hmoždíře ze 17. či 18. století nebo nepoškozené porcelánové kousky od slavných značek jako Wedgwood.
Zásadní roli hraje také kompletnost – hmoždíř musí mít svůj původní, originální tlouk. A hlavně: nikdy se ho nesnažte drhnout! Jak potvrzuje renomovaný starožitník a expert na kovové starožitnosti: „Lidé k nám často nosí běžné mosazné hmoždíře z přelomu 19. a 20. století a očekávají zázračné sumy, které si přečetli na internetu. Skutečnost je taková, že tyto kusy se odlévaly masově a mají hodnotu maximálně do tisíce korun. Skutečnou sběratelskou raritou, která se prodá za desítky tisíc, je pouze hmoždíř s doložitelným původem ze 17. či 18. století, ideálně signovaný konkrétním zvonařským mistrem, s původním tloukem a především s netknutou, původní patinou. Jakýkoliv zásah moderní lešticí chemií cenu předmětu okamžitě srazí na zlomek."
Pozor na osudovou chybu, která zničí hodnotu během vteřiny
Zatímco běžný mosazný hmoždíř z první republiky se dnes na aukčních portálech jako Aukro prodává za 300 až 1 000 Kč, historické unikáty mohou vystoupat až k hranici 35 000 Kč. Největší tragédií pro sběratele je však snaha majitelů předmět před prodejem „vylepšit". Pokud vezmete brusnou pastu a odstraníte staletou tmavou patinu, abyste získali zářivý lesk, zničíte historickou duši předmětu a jeho cena okamžitě spadne na minimum.
Na internetových fórech se o tom často vedou vášnivé debaty. Jeden z uživatelů na sběratelském portálu popsal svou zkušenost: „Zase jeden z těch článků, co dělají z lidí blázny. Našel jsem na půdě přesně takový mosazný hmoždíř, co byl na fotce. Nabízel jsem ho na inzerát za patnáct stovek a nikdo ho nechtěl. Nakonec jsem byl rád, že mi za něj pán v antikvariátu dal pětistovku na ruku. Desetitisíce dostanete možná tak za muzejní kousek z hradu, ne za ten, ve kterém babička tloukla pepř do polévky."
Pokud se rozhodnete svůj hmoždíř prodat, nejlepší cestou jsou specializované aukční domy nebo prověřené portály jako Aukro, kde se scházejí skuteční znalci. Než ale cokoli uděláte, projděte pečlivě půdu nebo chalupu a podívejte se na dno starých nádob. Kdo ví, třeba právě vy máte doma ten pravý poklad z babiččiny kuchyně.
