Za socialismu to byla nejobyčejnější věc a měl ji každý. Dnes vám za ni sběratelé utrhnou ruce a platí zlatem
Dnes je všechno jinak. To, co dřív končilo ve sklepech nebo u popelnic, se stalo vyhledávaným designem. Retro styl se vrátil do interiérů a znovuobjevil i práci tvůrců, jako byl Jindřich Halabala. Staré křeslo tak už není jen kus nábytku, ale často i zajímavá investice.
Když se šeď proměnila v barvy
Abychom pochopili, proč je dnes tento nábytek tak ceněný, musíme se vrátit do roku 1958. Tehdy se v Bruselu konala světová výstava EXPO 58, kde Československo dosáhlo nečekaného úspěchu. Naše expozice získala hlavní cenu a svět žasl nad tím, co dokážou designéři ze země za železnou oponou.
Tento úspěch odstartoval éru, které dnes říkáme bruselský styl. Vyznačuje se lehkostí, organickými tvary, šikmými nožkami a optimismem, který lidé po strohých padesátých letech nutně potřebovali. Nábytek přestal být masivním tmavým monstrem, které zabralo polovinu pokoje. Najednou tu byla křesla, pod kterými se dalo vytřít, a stolky, které vypadaly, že se každou chvíli rozeběhnou po místnosti.
Právě tato nadčasovost a elegance je důvodem, proč tyto kousky skvěle fungují i v moderních skleněných novostavbách. Jsou to solitéry, které mají duši, a na rozdíl od dnešní „rychloobrátkové“ produkce z dřevotřísky, tyto věci byly navrženy tak, aby vydržely věčnost.
Jindřich Halabala: Král ohýbaného dřeva
Pokud existuje jedno jméno, které vládne českému sběratelskému trhu, pak je to Jindřich Halabala. Ačkoli tvořil už dříve, jeho vliv na podobu československých domácností je nezpochybnitelný. Jeho nejikoničtějším dílem je bezpochyby křeslo typ H-269.
Poznáte ho na první pohled podle elegantně prohnutých područek, které plynule přecházejí v nohy. Je to mistrovské dílo technologie ohýbaného bukového dřeva. Ve své době šlo o masovou záležitost vyráběnou v UP závodech, dnes je to svatý grál českého designu.
- Tehdy: Křeslo, ve kterém děda dřímal u zpráv.
- Dnes: Cena za kus v nálezovém stavu se pohybuje v řádech tisíců, ale po profesionální renovaci? Tam se částky šplhají k 40 000 Kč, a pokud jde o párový set v exkluzivní látce, může být cena ještě vyšší.
Sběratelé na něm oceňují nejen design, ale i neuvěřitelné pohodlí. Halabala totiž nebyl jen estét, byl to ergonom. Věděl, jak podepřít záda, aby se v křesle dalo sedět hodiny.
„Pavouci“ a jiné geometrické zázraky
Dalším ikonickým kouskem, který dnes zažívá renesanci, je takzvaný pavoučí stolek. Oficiálně jde o typ H-259 (opět Halabala) nebo jeho variace od jiných výrobců (např. Jitona Soběslav). Jeho název je odvozen od čtyř charakteristicky prohnutých nohou, které nesou čtvercovou nebo obdélníkovou desku.
Tento stolek byl v šedesátých letech součástí téměř každého obývacího pokoje. Sloužil na odkládání tiskovin, popelníků nebo na kávu v „duritkách“. Po revoluci jich tisíce skončily na sběrných dvorech, protože lidé toužili po „západním“ vzhledu. Dnes je tento stolek designovou ikonou. Restaurátoři mu často vdechují nový život tím, že původní dýhu vyleští do vysokého lesku nebo horní desku oživí barevným lakem, čímž podtrhnou jeho retro charakter.
Alchymie, která vrací lesk
Proč jsou ceny za hotové kousky tak vysoké? Odpověď leží v náročnosti renovace. Zapomeňte na to, že křeslo jen otřete hadříkem. Staré laky (často na bázi nitra) se musí pracně brousit nebo louhovat. Ohýbané dřevo se musí často znovu klížit a zpevňovat.
Kapitolou samou o sobě je čalounění. Původní vnitřnosti křesel tvořily africká tráva, koňské žíně a ručně vázané pružiny. Poctivý čalouník dnes nepoužije jen kus molitanu, ale snaží se zachovat původní postupy, což je řemeslo, které pomalu vymírá. Když k tomu připočítáte cenu špičkové potahové látky, která musí vydržet další desetiletí, zjistíte, že ta částka kolem 40 tisíc korun není jen „přirážka za módu“, ale daň za poctivou ruční práci.
Proč nás to dnes tak táhne zpátky?
Možná je to určitá nostalgie po dětství, ale mnohem pravděpodobnější je únava z anonymity. Žijeme v době, kdy jsou obchody plné nábytku, který sice vypadá hezky v katalogu, ale po pěti letech se rozviklá a po deseti putuje na skládku.
Nábytek z éry bruselského stylu má v sobě autenticitu. Každý kus má svůj příběh, svou patinu a svou váhu. Lidé dnes chtějí věci, které mají trvalou hodnotu. Navíc v době, kdy se hodně mluví o ekologii, je renovace starého nábytku tou nejčistší formou udržitelnosti. Místo výroby nového kusu z čerstvě pokáceného stromu vrátíte do oběhu něco, co už tu padesát let je a dalších padesát bude.
