Tyto ošklivé hračky z dob ČSSR má ještě na půdě kdekdo. Sběratelé za nepoškozené platí desetitisíce
- Plast místo dřeva – odvážná volba patnáctileté dívky
- Pískací zvířátka a cesta k vlastnímu stylu
- Harmonikový kocour – nápad ze splachovací nádržky
- Červený buvol – sedačka, která dobyla svět
- Smrt ve 47 letech a zapomenutí na dlouhé dekády
- Comeback díky synovi a ceny v řádech desetitisíců
- Z půdy do MoMA – uznání po smrti
Bombardování Zlína v listopadu 1944 prožívala teprve desetiletá Libuše Kuchařová ve studeném sklepě s hadrovou panenkou v náručí. Tato traumatická chvíle ji poznamenala natolik, že v ní probudila přesvědčení o mimořádném významu hraček v životě dětí. Hračka podle ní nebyla pouhou zábavou, ale důležitým nástrojem formování osobnosti a zdrojem pocitu jistoty v nejistém světě.
Plast místo dřeva – odvážná volba patnáctileté dívky
Konec 40. let přinesl do poválečného Zlína, přejmenovaného na Gottwaldov, studijní obor zaměřený na práci s plastickými hmotami. Pro tehdy patnáctiletou Libuši to byla jasná cesta. Rok 1949 znamenal nástup na uměleckoprůmyslovou školu, kde se vydala zcela jiným směrem než její vrstevníci.
Zatímco ostatní studenti lpěli na tradičním dřevě a loutkářství, ona se vrhla do experimentů s horkým plastem. Materiál byl nevyzpytatelný, modely se často deformovaly, přesto v něm rozpoznala obrovský potenciál. Plastové hračky byly lehké, snadno omyvatelné a nabízely pestrou barevnost, což dřevo nikdy nemohlo poskytnout.
Studium ukončila v roce 1953 s rozsáhlým portfoliem vlastních návrhů. Následující rok získala místo v břeclavském Gumotexu, kde jako čerstvá absolventka v technickém prostředí plném mužů dokázala prosadit svůj první sériově vyráběný produkt – miniaturní gumovou figurku Hurvínka.
Pískací zvířátka a cesta k vlastnímu stylu
V Gumotexu vznikala pod jejíma rukama malá pískací zvířata – kočička s míčem, pejsek Alík nebo králíček. Výroba byla náročná, každý kus se musel ručně lisovat a následně barvit latexovými barvami. Konec 50. let přinesl sérii figurek zobrazujících různé profese od lékaře po zdravotní sestru.
Rok 1958 byl v osobním životě zlomový – provdala se za malíře Františka Nikla a o dva roky později se jim narodil syn Petr. Právě v té době ale cítila, že potřebuje větší tvůrčí svobodu.
Harmonikový kocour – nápad ze splachovací nádržky
Přestup do národního podniku Fatra Napajedla v roce 1961 otevřel nové možnosti. Už v roce 1963 představila malou nafukovací slepičku určenou i do vody. Skutečný průlom ale přišel díky nečekané inspiraci.
Ohebná harmoniková trubka ze záchodové nádržky ji přivedla k revoluční myšlence. Na tomto principu vytvořila černou kočku s dlouhým pružným tělem složeným z dutých obratlů. Hračka se dala libovolně natahovat, kroutit a při manipulaci vydávala typické zvuky. Domácky ji pojmenovala kocour Líba.
V roce 1963 si tento koncept nechala patentovat jako první svého druhu na světě. O rok později získal kocour Líba ocenění Zlatý kahan a zlatou medaili na libereckém veletrhu. Harmonikový princip posléze rozšířila na beránky, lišky či tygry. Hračky se prodávaly rozložené v krabici, děti si je mohly samy sestavit.
Na světové výstavě Expo v Montrealu roku 1967 prezentovala takzvanou Verneovskou kolekci z barevného plastu včetně jedoucího a pískajícího vláčku Pískáčka. V létě 1968, krátce před srpnovou okupací, se jí narodila dcera Veronika.
Červený buvol – sedačka, která dobyla svět
Začátek 70. let znamenal další inovaci. Niklová přišla s konceptem velkých nafukovacích hraček fungujících zároveň jako dětský sedací nábytek. Patent získala v roce 1971. Prvním prototypem se stal ikonický červený buvol, následovaný žirafou, slonem, nosorožcem a housenkou.
Tyto objekty byly bezpečné, lehké, omyvatelné a funkčními se stávaly až po nafouknutí lidským dechem. Sériová výroba červeného buvola začala v roce 1973, kdy měla designérka na kontě již stovky realizovaných návrhů.
Během kariéry získala 9 patentů a 3 průmyslové vzory. Její hračky kopírovali výrobci minimálně ve 25 zemích světa, vznikly desítky milionů napodobenin. Přesto její jméno na prodejních obalech v Československu chybělo. Získala sice odborná ocenění jako Vynikající výrobek roku nebo značku Vybráno pro CID, veřejnost však autorku prakticky neznala.
Smrt ve 47 letech a zapomenutí na dlouhé dekády
Aktivní tvorbu nečekaně ukončila smrt – Libuše Niklová zemřela náhle v červnu 1981 ve věku pouhých 47 let. Tehdejší média jejímu odchodu věnovala minimální pozornost. Fatra Napajedla sice ještě nějakou dobu pokračovala ve výrobě, postupně však byla produkce pískacích i nafukovacích hraček zastavena, mimo jiné kvůli novým bezpečnostním normám zakazujícím ftaláty ve starších typech plastů.
Comeback díky synovi a ceny v řádech desetitisíců
Zájem o dílo Libuše Niklové se vrátil až po roce 2000 s vlnou retro designu. Dochované hračky z půd a bazarů se staly vyhledávanými sběratelskými kousky, jejichž cena za nepoškozené exempláře dnes dosahuje desetitisíců korun.
Klíčovým okamžikem rehabilitace jejího jména byla retrospektivní výstava 200 dm³ dechu, kterou v roce 2010 v pražském Uměleckoprůmyslovém museu uspořádal její syn, výtvarník Petr Nikl. „Název odkazoval na objem vzduchu potřebný k nafouknutí jednoho buvola“, vysvětluje Petr Nikl.
Výstava shromáždila přibližně 70 procent autorčiných návrhů a Fatra Napajedla při té příležitosti vydala limitovanou edici 700 kusů červeného buvola. Expozice byla následně úspěšně představena v pařížském Louvru.
Z půdy do MoMA – uznání po smrti
Originální plastové hračky Libuše Niklové byly zařazeny do stálých sbírek prestižních institucí, jako jsou Musée des Arts Décoratifs v Paříži a Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku. V roce 2012 byla jako vůbec první žena uvedena do Síně slávy českého designu.
Dnes jsou její výtvory nejen vzpomínkou na dětství generací, ale i důkazem, že skutečná inovace a odvaha experimentovat dokáže překonat čas i politické bariéry. Žena, která revolucionizovala svět dětských hraček, je konečně oceňována tak, jak si zaslouží.
