Našla jsem v Česku městečko, co vypadá jako Toskánsko. Jsou tam prázdné uličky a kafe stojí pár korun

Když jsem poprvé viděla fotografie z okolí Šardic a Kyjova, byla jsem přesvědčená, že jde o Itálii. Ty měkké vlny polí, zlatavé pruhy střídající se se smaragdovou zelení, nízké slunce protahující stíny do nekonečna. Teprve po chvíli mi došlo, že se dívám na jižní Moravu – na místo vzdálené pár hodin autem, které si vysloužilo přízvisko Moravské Toskánsko.

Název nezískal kvůli renesančním vilám nebo cypřišovým alejím. Tady žádné nejsou. Důvod je prostší a zároveň působivější: samotná krajina. Specifická sprašová půda, která se tu táhne v širokých horizontech bez lesů, vytváří ve spojení s tradičním zemědělstvím obrazy, které fotografové z celého světa označují za druhý nejfotografovanější fenomén svého druhu na planetě. Hned po tom italském originálu.

Paleta, která se mění s každým měsícem

Co dělá tuhle krajinu tak výjimečnou, je její proměnlivost. Na jaře dominuje sytá zeleň mladých plodin, kterou protíná křiklavá žluť řepkových polí. Léto přináší zlatavé lány obilí a měkčí, teplejší světlo. Podzim pak krajinu převléká do hnědých a oranžových tónů čerstvě vyorané země. Každé roční období nabízí zcela jiný vizuální zážitek – a právě proto se sem fotografové vracejí znovu a znovu.

Absence výraznějších lesních porostů, které by narušovaly široké horizonty, jen podtrhuje monumentálnost tohoto otevřeného prostoru. Pole se vlní až k obzoru jako zkamenělé moře. Je to krajina, která vás nutí zastavit auto a jen se dívat.

Vesnice, kde se zastavil čas

Pak ale sjedete z kopce do některé z místních vesnic – Šardic, Stavěšic, Strážovic – a čeká vás další překvapení. Prázdné ulice. Ticho, které by v městském člověku mohlo vyvolat lehký neklid. Kde jsou všichni lidé?

Odpověď není tajemná, jen smutná. Region Kyjovska se potýká s tím, čemu čelí většina českého venkova: mladí odcházejí za prací do měst, populace stárne, porodnost klesá. Pracovní příležitosti mimo zemědělství jsou omezené. Výsledkem je nízká hustota osídlení a ulice, které ožívají spíš jen v neděli odpoledne nebo během místních hodů.

Tohle ale není příběh o umírání. Je to příběh o jiném rytmu života. Místní tráví čas v práci, na polích, v soukromí svých domovů. Veřejný prostor tu nefunguje jako v městech – není to místo k trávení času, spíš průchozí zóna mezi domovem a světem.

Káva za třicet korun a pivo za dvacet pět

A pak vejdete do místní hospody nebo do legendární Jednoty – té klasické venkovské prodejny smíšeného zboží – a máte pocit, že jste cestovali časem. Ceny tu připomínají minulou dekádu. Káva za třicet korun, pivo za pětadvacet, základní potraviny za částky, které v Praze už dávno neexistují.

Není to marketingový trik ani snaha přilákat turisty. Je to ekonomická nutnost. Místní zákazníci jsou převážně starší lidé s omezenými příjmy. Jakékoli výrazné zdražení by znamenalo propad prodeje – lidé by jednoduše omezili spotřebu. Pro místní podnikatele je udržení nízkých cen otázkou přežití, ne velkorysosti.

„V tamních vesnicích se čas skutečně zastavil,“ říká se. A platí to i pro ceny.

Tiché probouzení turistického zájmu

Dlouho bylo Moravské Toskánsko tajemstvím zasvěcených. Pár fotografů, pár nadšenců do vinařství, občas někdo, kdo zabloudil cestou na Slovácko. Absence masového turismu udržovala krajinu nedotčenou a ceny nízké.

Jenže sociální sítě mají svou vlastní logiku. Fotografie zvlněných polí se šíří Instagramem, cestovatelské blogy píší o „skrytém klenotu Moravy“ a zájem pomalu roste. Zatím jde převážně o niche turismus – fotografové, milovníci přírody, lidé hledající klid. Objevují se první fotografické workshopy, sezónní služby pro návštěvníky.

Místní infrastruktura na to ale zatím není připravená. Ubytovacích kapacit je málo, restaurací ještě méně. A možná je to tak dobře. Právě tahle nepřipravenost chrání region před tím, aby se z něj stala další komerční destinace s předraženými suvenýry a frontami na parkoviště.

Krajina, která klade otázky

Moravské Toskánsko je místo plné paradoxů. Dechberoucí krása vedle tichého vylidňování. Světový fotografický fenomén v regionu, kde mladí nemají důvod zůstat. Ceny z minulosti v krajině, která by mohla být zlatým dolem cestovního ruchu.

Otázka, kterou si kladu pokaždé, když vidím další úchvatnou fotografii těch zvlněných polí, zní: Jak dlouho to vydrží? Jak dlouho si tenhle kout Moravy udrží svou autenticitu, než ho objeví masy a promění v další instagramovou kulisu? A je vůbec možné najít rovnováhu mezi rozvojem, který by dal místním práci a důvod zůstat, a zachováním toho, co dělá tuhle krajinu výjimečnou?

Odpověď neznám. Vím jen, že pokud vás láká vidět Moravské Toskánsko v jeho současné, nedotčené podobě – s prázdnými ulicemi, cenami z minulé dekády a krajinou, která vypadá jako malířské plátno – možná je čas vyrazit teď. Než se jeho tajemství stane všeobecně známým.