Za jak dlouho po dešti začnou růst houby. Většina Čechů věří nesmyslům
Představte si situaci, kterou zná snad každý český houbař. Celé týdny pálí nemilosrdné slunce, les je vyprahlý a o houbách ani stopy. Pak konečně přijde vytoužená průtrž mračen, která zalije krajinu na několik hodin. A už ráno následujícího dne se lesními cestami táhnou zástupy natěšených sběratelů s prázdnými košíky. Výsledek? Zklamání a promočené boty.
Víra v okamžitý zázrak patří mezi nejživotnější mýty českého houbaření. Ano, houby dokážou růst překvapivě rychle, jenže příroda má svá pravidla, která se nedají obejít. Samotný déšť představuje pouze spouštěč komplikovaného biologického procesu, který se odehrává skrytě pod povrchem země. Podhoubí musí nejprve nasát vláhu, zregenerovat se a vytvořit drobné zárodky plodnic, kterým odborníci říkají primordia. Teprve z nich postupně vyroste noha a klobouk v podobě, v jaké houbu poznáváme.
Celý proces od zárodku k dospělé plodnici zabere v průměru sedm až dvanáct dní. Pokud před srážkami panovalo dlouhé sucho, mycelium je vysušené a probouzí se mnohem pomaleji, takže se čekací doba ještě prodlužuje.
Kdy přesně vyrazit do lesa
Paradoxně ani nekonečné lijáky, ani stabilní horka nejsou tím pravým receptem na bohatou úrodu. Ideální podmínky připomínají spíše aprílové počasí – pravidelný déšť se střídá s mírným teplem a slunečními paprsky. Vlhkost se udrží v půdě, aniž by vzniklo nepropustné bahno, a teplota neklesne příliš nízko.
Ne všechny druhy reagují stejným tempem. Lesní i luční společenstvo má své sprinterské šampiony i pomalé vytrvalce. Mezi nejrychlejší patří dřevokazné a luční druhy. Prakticky první se objevuje jidášovo ucho na starém bezu černém a drobná špička obecná, tvořící čarodějné kruhy v trávě. Tyto houby dokážou zareagovat bleskově, u špiček je však nutné sbírat výhradně čerstvé plodnice – starší kousky rychle hnijí a mohou způsobit zažívací potíže.
Zhruba pět dní po vydatných srážkách nastupuje další vlna. V této fázi se probouzejí žampiony a pýchavky, které najdete na loukách, pastvinách, zahradách nebo v městských parcích. Pýchavky, zejména pýchavka obrovská známá také jako vatovec obrovský, představují skvělou surovinu na smažené bezmasé řízky díky svým obřím rozměrům. Sběr těchto druhů však vyžaduje maximální obezřetnost – mají nebezpečné dvojníky.
U pýchavek je základním pravidlem sněhobílá, pružná vnitřní dužnina bez náznaku žloutnutí či hnědnutí. U žampionů slouží jako bezpečné vodítko jejich aroma – jedlé druhy voní příjemně po anýzu nebo mandlích, zatímco nejedlý žampion zápašný vydává nepříjemný, technický zápach po karbolu.
Souběžně s polními druhy se kolem pátého až sedmého dne objevují v lesích také první holubinky. Skutečnými loudaly jsou naproti tomu vyhledávané hřibovité houby. Pravé hřiby, kozáky nebo křemenáče potřebují k vytvoření masité a pevné plodnice mnohem více času i živin. Na bohatou nadílku hřibů si musíte počkat často deset až čtrnáct dní, a pokud dešti předcházelo vleklé sucho, interval se může ještě protáhnout.
Čtrnáct dní je magický milník
Hranice čtrnácti dnů představuje v mykologii jakýsi zlomový okamžik. Pokud po deštivém období panují příznivé teploty a půda nevyschne silným větrem, po dvou týdnech se les probouzí v plné síle a začíná růst kompletní paleta letních i podzimních druhů. V tomto období má trpělivý houbař téměř jistotu, že z lesa neodejde s prázdnou.
Ruku v ruce se správným načasováním jde také ohleduplnost k přírodě a základní pravidla bezpečného sběru. Do košíku patří výhradně houby, které spolehlivě poznáte. Jakákoli nejistota je hazardem se zdravím.
Zásadní je také samotná technika vyjmutí houby ze země. Často se setkáte s tvrzením, že plodnici nesmíte odřezávat těsně nad terénem, protože zbytek třeně v zemi zahnívá a poškozuje podhoubí. Tento mýtus je vědecky vyvrácený. Mykologové i dlouhodobé studie potvrzují, že odříznutí zbytku třeně podhoubí nijak neškodí – v lese ostatně běžně shnijí celé nesbírané plodnice. Jediným skutečným důvodem, proč houbu raději opatrně vykroutit celou, je zachování důležitých určovacích znaků na bázi třeně, jako je pochva nebo kalich, které jsou klíčové pro bezpečnou identifikaci.
Zajímavé poznatky přinesl unikátní švýcarský výzkum probíhající v letech 1975–2003. Definitivně prokázal, že intenzivní sběr hub ani volba metody – řezání versus kroucení – nemá vliv na budoucí úrodu. Jediné, co podhoubí prokazatelně škodí a snižuje budoucí růst plodnic, je nadměrné udusávání a sešlapávání lesní půdy houbaři. Po vykroucení houby proto vzniklou jamku ihned přikryjte mechem či jehličím, aby mycelium zbytečně nevysychalo.
Naprostým tabu je ukládání úlovků do neprodyšných plastových tašek nebo igelitových sáčků, kde se houby rychle zapaří a znehodnotí toxickými rozkladnými látkami. Jediným správným společníkem je klasický proutěný košík, případně prodyšná plátěná taška.
Pokud spojíte znalost správného odstupu po dešti s ranním vstáváním, kdy jsou kloboučky díky rannímu světlu nejlépe vidět a les nabízí dokonalý klid, odměna vás v podobě plného košíku nemine. Stačí jen zapomenout na mýty a poslouchat přírodu.
