Nevěděla jsem, jak si vybrat mezi dvěma muži. Nakonec rozhodl jednoduchý test
Sedím v kavárně naproti Zuzce a ona na mě kouká jako na mimozemšťana. „Moniko, ty si děláš legraci, ne?“ Kroutím hlavou. Ne, nedělám si legraci. Opravdu nevím, koho si mám vybrat.
Je únor, venku mrholí a já mám problém, který by mi spousta lidí záviděla. Dva muži, oba skvělí, oba se o mě zajímají. A já? Já nevím, co s tím.
Jak jsem se do téhle situace dostala
Jarda se objevil první. Potkali jsme se na firemním večírku před třemi měsíci. Celý večer jsme se bavili o úplných nesmyslech – od otázky, jestli je párek v rohlíku sendvič, až po teorii, že kočky jsou ve skutečnosti mimozemšťané. Smála jsem se tak, že mě bolelo břicho. Když mě doprovázel domů, políbil mě pod lampou a já měla pocit, že jsem v nějakém romantickém filmu.
Kamil přišel o měsíc později. Kamarád kamarádky, seznámili nás na bowlingu. Zatímco Jarda by asi házel koule stylem „uvidíme, kam to doletí“, Kamil si pečlivě vypočítal úhel, postavení a pak hodil strike. Když jsem se pak zmínila, že mě bolí záda z práce u počítače, poslal mi link na ergonomickou židli se slovy: „Tohle ti pomůže. Koupil jsem si ji taky.“
A najednou jsem měla dva muže, kteří se mi líbili. Oba mě zvali na rande, oba mi psali, oba byli milí. Jenže já jsem typ, který nechce hrát hry. Nemůžu chodit s oběma najednou a předstírat, že je všechno v pohodě.
Když tabulka nepomůže
Zuzka navrhla, že uděláme klasickou tabulku pro a proti. Takže jsme to zkusily. Jarda: vtipný, spontánní, umí vařit. Proti: někdy nepřemýšlí dopředu, občas zapomene napsat. Kamil: spolehlivý, pozorný, pamatuje si detaily, má stabilní práci. Proti: možná až moc seriózní, málo spontánní.
Koukaly jsme na ten papír a bylo mi z toho ještě hůř. „To mi vůbec nepomohlo,“ postěžovala jsem si. Zuzka se napila vína a pokrčila rameny. „Tak hoď mincí.“
Jenže já nemůžu hodit mincí o něčem takovém. To přece nejde. Nebo jo?
Únorová krize a zmrzlina
Další týden jsem byla nervózní. Jarda mě pozval na koncert, Kamil na výstavu. Řekla jsem oběma, že to musím promyslet, že potřebuji čas. Jarda napsal: „Jasně, dej si na čas. Já nikam nespěchám.“ Kamil odpověděl: „Chápu. Dej vědět, až budeš připravená.“
A pak přišel ten moment. Byla sobota odpoledne, seděla jsem doma v teplákách a koukala na nějaký seriál. Najednou jsem dostala chuť na zmrzlinu. Ne na nanuka nebo pohár, ale na takovou normální, krémovou, jahodovou. V únoru. Když venku bylo pět stupňů.
Napsala jsem Jardovi: „Máš teď čas? Mám hloupý nápad.“ Odpověď přišla za dvě minuty: „Vždycky. Co máš za hloupý nápad?“ Napsala jsem mu o té zmrzlině. Jeho odpověď byla: „Haha, to je skvělý! Znám jedno místo, kde mají otevřeno. Můžu být u tebe za dvacet minut.“
Pak jsem napsala Kamilovi. Stejnou zprávu. Čekala jsem. Odpověď přišla za deset minut: „Zmrzlina v únoru? To není moc zdravé, Moniko. Radši bych ti přinesl nějaký čaj a ovoce. Co ty na to?“
Test zmrzlinou
Seděla jsem s telefonem v ruce a najednou mi to došlo. Tohle byl vlastně test. Ne nějaký promyšlený plán, ale úplně spontánní situace, která odhalila, jak se ke mně který z nich chová.
Jarda nečekal, že můj nápad bude dávat smysl. Zato Kamil chtěl, abych byla zdravá a rozumná. A oba měli pravdu – jeden byl spontánní, druhý praktický. Jenže já jsem v tu chvíli nepotřebovala praktičnost. Potřebovala jsem někoho, kdo se mnou bude podnikat i hlouposti.
Napsala jsem Jardovi: „Budu čekat dole.“ A Kamilovi: „Díky za nabídku, ale dneska opravdu chci tu zmrzlinu. Možná to zní divně, ale potřebuju to.“ Jeho odpověď byla: „Dobře, jestli myslíš. Dej si pozor, ať se nenachladíš.“
Jarda dorazil za osmnáct minut a usmíval se od ucha k uchu. „Tak co, jdeme na tu nejhloupější zmrzlinu roku?“ řekl. A já věděla.
Jak jsem to řekla Kamilovi
Nebyla to jednoduchá konverzace. Kamil si zasloužil pořádné vysvětlení, ne jen nějakou SMS. Sešli jsme se v té samé kavárně, kde jsem předtím seděla se Zuzkou. Řekla jsem mu pravdu – že si myslím, že je skvělý, ale že prostě cítím větší spojení s Jardou.
Kamil to vzal, jak jsem čekala – s grácií. „Chápu to. Děkuju, že jsi mi to řekla osobně,“ odpověděl. A pak dodal něco, co mě překvapilo: „Víš, já jsem si taky nebyl úplně jistý. Myslím, že jsme oba hledali něco jiného.“
Měl pravdu. On hledal někoho, kdo bude chtít stabilitu a plánování. Já jsem hledala někoho, kdo se mnou vyrazí na zmrzlinu v únoru.
Co jsem se naučila
Zuzka se smála, když jsem jí to vyprávěla. „Takže tě zachránila zmrzlina?“ Vlastně ano. Ale ne tak, jak to zní. Zachránila mě situace, která odhalila, co opravdu potřebuju.
Není to o tom, že by Kamil byl špatný nebo že by Jarda byl dokonalý. Je to o tom, že někdy potřebujeme zjistit, jak se k nám lidé chovají v úplně běžných, neplánovaných momentech. Ne na prvním rande, ne když se snaží udělat dojem. Ale když prostě dostanete chuť na zmrzlinu v únoru.
S Jardou jsme spolu teď půl roku. Pořád mě dokáže rozesmát a pořád je pro každou hloupost. Občas zapomene na důležité věci a musím mu připomínat schůzky. Není dokonalý. Ale je můj.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
