Tchyně mi z balkonu ukradla kaktus. Místo scény jsem rozjela vtipnou tichou válku
Všimla jsem si toho v pondělí odpoledne. Vrátila jsem se z práce, šla zalít květiny na balkon a jeden květináč chyběl. Můj maličký kaktus, kterému jsem říkala Ferdinand, tu prostě nebyl. Jak mohl zmizet?
Představa, že se nějaký zloděj šplhá na balkon, aby odnesl jediný květináč, byla nesmyslná. Ale pak jsem si vzpomněla, že den předtím u nás byla na návštěvě tchyně. A obdivovala moje rostlinstvo.
Manžel mi nevěřil. Proč by ti máma kradla kaktus? ptal se s upřímně zmatený výrazem. Jenže já jsem věděla. Viděla jsem ten její pohled. Ten typický pohled tchyně, která si myslí, že by se o něco postarala líp než vy.
Plán pomsty
Mohla jsem jí zavolat. Mohla jsem se zeptat. Mohla jsem udělat scénu a vyvolat rodinnou krizi kvůli kaktusu. Ale pak mě napadlo něco lepšího.
Počkala jsem si na prodloužený víkend, až tchyně odjede o víkendu s tchánem na chalupu a poprosí mě, abych jí zalila rostliny. Má jich mnoho. Chvilku mi trvalo, než jsem svého Ferdinanda mezi nimi našla. Dostal nový květináč a osluněné místečko na lodžii. Nevzala jsem si ho zpátky.
Místo něj jsem si domů odnesla malou aloe z kuchyňského parapetu. Cítila jsem se jako zločinec, ale zároveň jsem se nemohla přestat smát.
Nesla jsem tu aloe domů a měla pocit, jako bych provedla dokonalý zločin. Srdce mi bušilo, i když jsem technicky nekradla – jen jsem krádež oplácela.
Napětí při další návštěvě
O týden později přišla tchyně na nedělní oběd. Aloe stála v našem obýváku na poličce, nenápadně, ale viditelně. Viděla jsem, jak se tchyně zastavila, podívala se na tu polici a pootevřela ústa.
A pak je zase zavřela.
Neřekla vůbec nic. Pokračovala k jídelnímu stolu, jako by se nechumelilo. Manžel si ničeho nevšiml. Já jsem se soustředila na bramborový salát a snažila se neuchechtávat.
Když odcházela, políbila mě na tvář a řekla: Hezký to tu máš, zlato. V jejích očích jsem zahlédla jiskřičku. Věděla. A věděla, že já vím.
Hra začala
O čtrnáct dní později mi zmizel lopatkovec. Malý, v bílém květináči. Tchyně byla předchozí den na kafi.
Tentokrát jsem se ani nesnažila to řešit s manželem. Prostě jsem počkala měsíc a při příští příležitosti jsem si odnesla její begonii z chodby. Krásný kousek, musím uznat.
Begonie se objevila zpátky u tchánovců za tři týdny. A já jsem si nenápadně rozšířila sbírku sukulentů o dva nové kousky.
A takhle to jede dodnes. Máme s tchyní neoficiální válku pokojových rostlin, o které nikdo nemluví nahlas. Manžel si myslí, že jsem prostě nadšená pěstitelka, která neustále mění výzdobu. Tchán netuší vůbec nic.
Nevyřčená pravidla
Postupem času jsem vypozorovala určitý systém. Tchyně nikdy nevezme něco, co právě kvete. Já zase neodnáším nic, co vyžaduje náročnější podmínky pěstování. Je to zvláštní gentlemanská dohoda mezi námi, která nikdy nebyla vyslovena.
Občas se při návštěvách zastavíme u rostliny, která dřív stála u té druhé. To je pěkná aloe, řekne tchyně. Že jo? Mám ji moc ráda, odpovím. Podíváme se na sebe. Nic dalšího neřekneme.
Co z toho plyne
Mohla jsem tehdy udělat scénu. Mohla jsem to řešit, vyčistit vzduch, nastavit hranice. Místo toho mám s tchyní tajnou hru, která nás obě baví víc, než bychom přiznaly.
Mimochodem, Ferdinand u tchyně rozkvetl. Chodím ho navštěvovat a možná si ho zase odnesu zpátky domů. Samozřejmě tak, aby mě u toho nikdo neviděl.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
