Proč před návštěvou schovávám plastového trpaslíka a co to říká o nás všech
Znáte ten pocit. Zazvoní telefon, kamarádka oznamuje, že za hodinu bude u vás. A vy místo radostného očekávání začnete horečně přemýšlet: Co všechno musím schovat? Plastový suvenýr z Chorvatska, polštářek s vtipným nápisem, porcelánového andílka od babičky. Věci, které vám dělají radost, ale o kterých tušíte, že by mohly vyvolat zvednuté obočí.
Tento rituál provádíme téměř všichni, aniž bychom se nad ním hlouběji zamýšleli. Jenže právě v něm se skrývá jeden z nejzajímavějších fenoménů současné společnosti – neustálý boj o to, jak chceme působit na ostatní, a strach z toho, že nás naše vlastní věci prozradí.
Co vlastně znamená „buranské
Když se řekne „buranský předmět, většina z nás si okamžitě něco představí. Problém je, že každý něco jiného. Pro sociologa jde o levně masově produkované, výrazně okázalé předměty, které působí jako vizuální signály určitého sociálního postavení. Pro vaši tchyni to může být cokoliv, co nekoupila ona sama.
Výzkumníci, kteří se tímto tématem zabývají, musí nejprve stanovit jasnou definici a pak ji ověřit napříč různými skupinami lidí. Analyzují fotografie interiérů na sociálních sítích, provádějí dotazníkové průzkumy i hloubkové rozhovory. A zjišťují něco překvapivého: hranice vkusu jsou mnohem rozmazanější, než bychom čekali.
Pierre Bourdieu by se nedivil
Francouzský sociolog Pierre Bourdieu už před desetiletími popsal, že vkus není jen osobní záležitostí. Je to marker sociálního postavení, způsob, jakým signalizujeme příslušnost k určité skupině. Vaše knihovna, váš nábytek, vaše dekorace – to všechno vypovídá o tom, odkud pocházíte a kam směřujete.
V praxi to znamená, že když si vybíráte, co pověsíte na zeď, nevybíráte jen podle toho, co se vám líbí. Vědomě či nevědomě zvažujete, co si o vás pomyslí ostatní. A právě tady začíná ten zvláštní tanec mezi autenticitou a sebeprezentací.
Psychologické studie potvrzují, že návštěvníci skutečně hodnotí hostitele podle jeho interiéru. Určité předměty fungují jako symbolické čipy a mohou ovlivnit, jak bude celá návštěva přijata. Není to fér, ale je to realita.
Impression management v obýváku
Před příchodem hostů většina z nás provádí něco, čemu psychologové říkají impression management – rychlé úpravy prostředí tak, abychom minimalizovali riziko sociálního odsouzení. Schováme, co by mohlo působit „špatně, vystavíme, co nás prezentuje v lepším světle.
Zajímavé je, že tento „dekluttering“ bývá krátkodobý a situativní. Jakmile hosté odejdou, plastový trpaslík se vrací na své místo. Skutečná estetická preference je totiž něco jiného než strach z odsouzení. Tu první máme konzistentně, ten druhý se aktivuje jen v přítomnosti publika.
Média jako arbitři vkusu
Nelze přehlédnout roli, kterou v celé této hře hrají média. Magazíny o bydlení, televizní pořady, Instagram influenceři – ti všichni nastavují standardy toho, co je „esteticky přijatelné. A co rozhodně není, pokud čekáte návštěvu.
Historicky interiéry vždy sloužily jako politické a kulturní signály. Jenže v éře sociálních sítí se tlak znásobil. Každý obývák je potenciálně veřejný prostor, každá fotka může být sdílena. Žijeme v době, kdy i náš soukromý vkus podléhá veřejné kontrole.
Dnešní nevkus, zítřejší trend
A tady přichází ta nejzajímavější část: vkus se mění. To, co bylo před dvaceti lety symbolem „buranství, může být dnes ironickým retro kouskem. Plastové květiny, které naše babičky schovávaly před „lepší návštěvou, dnes zdobí hipsterské kavárny.
Hranice mezi vkusem a nevkusem je pohyblivá a závisí na kontextu, záměru i tom, kdo se dívá. Suvenýr z dovolené může být trapný, nebo může být nostalgickou připomínkou šťastných chvil. Záleží na příběhu, který k němu patří – a na tom, jestli ho dokážeme vyprávět.
Možná je načase přestat schovávat plastové trpaslíky a začít se ptát, proč nám tolik záleží na tom, co si myslí ostatní. Náš domov by měl být především místem, kde se cítíme dobře my sami. A pokud k tomu patří porcelánový andílek od babičky – ať tam klidně zůstane. I když zazvoní telefon.
