Česko má unikát. Na tuto ohyzdnou stavbu se jezdí dívat cizinci z celého světa
Vypovídá o tom, jak se z architektonické kontroverze může stát ekonomický fenomén.
Z technického zázraku k symbolu arogance
Když architekti Václav Aulický a Jiří Kozák v osmdesátých letech navrhovali Žižkovskou věž, měla představovat vrchol tehdejších stavebních možností. Exponovaná ocelová konstrukce, betonové tubusy, skleněné fasády – to vše bylo na československé poměry skutečně revoluční. Problém byl v tom, že nikdo se neptal, jestli to Pražané chtějí.
Věž vyrostla jako symbol doby, která stavěla monumenty bez ohledu na kontext. Historické panorama Prahy najednou protínala futuristická jehla, která jako by sem spadla z jiné planety. Reakce veřejnosti? Směs zděšení a rezignace.
Miminka jako zlomový bod
Skutečný obrat přišel až s Davidem Černým. Jeho lezoucí batolata s deformovanými obličeji – nejprve jako dočasná instalace v roce 2000, od roku 2014 jako trvalé bronzové repliky – udělala něco, co se zdálo nemožné. Zlidštila betonového obra.
Dnes se odhaduje, že samotná věž generuje desítky milionů korun ročně – ze vstupného na vyhlídku, z restaurace One Room, z pronájmu prostor. A to nepočítáme nepřímé příjmy z turistů, kteří kvůli ní přijíždějí do Prahy.
Thermal a Prior: Dva příběhy brutalismu
Žižkovská věž není osamělá. Po celé republice stojí stavby, které procházejí podobnou proměnou vnímání. Hotel Thermal v Karlových Varech, dílo manželů Machoninových, je dnes chráněnou kulturní památkou. Jeho monumentální betonová hmota, kdysi kritizovaná jako necitlivý zásah do lázeňské architektury, se stala symbolem festivalu a jedním z nejfotogeničtějších míst ve městě.
Jiný příběh píše Obchodní dům Prior v Jihlavě. Betonová kostka na historickém Masarykově náměstí, postavená v roce 1978 podle návrhu Zdeňka Hölzela, dodnes vyvolává vášnivé debaty. Zatímco Thermal měl ambice být uměleckým dílem, Prior byl pragmatickým „obchodním palácem
Právě tento kontrast ukazuje, že brutalismus není jeden. Jsou stavby, které se snažily o vyšší formu vyjádření, a jsou ty, které historický kontext prostě ignorovaly.
Kolik stojí údržba kontroverze?
O čem se ale mluví méně, jsou náklady. Žižkovská věž vyžaduje neustálou péči – pravidelné revize, monitorování statiky, ochranu proti korozi. Obrovské zatížení větrem, únavové lomy materiálu, vlivy počasí – to vše si vybírá svou daň. Přesné částky se veřejnost dozví jen těžko, ale jde o miliony korun ročně.
Podobně je to s Thermalem, jehož rekonstrukce probíhá po etapách a spolkla již stovky milionů z veřejných zdrojů. Otázka, zda jsou tyto investice oprávněné, rozděluje veřejnost dodnes.
Nová éra: Z bouracích koulí k památkové ochraně
Ještě před pár lety se brutalistické stavby bouraly bez většího odporu – vzpomeňme na pražský Transgas. Dnes je situace jiná. Kotva, Thermal, řada dalších objektů získaly památkovou ochranu. Ministerstvo kultury, památkáři i architekti hledají způsoby, jak tyto finančně náročné kolosy zachovat a najít pro ně nové využití.
Je to pragmatismus, nebo skutečné přehodnocení estetických hodnot? Pravděpodobně obojí. Ukázalo se totiž, že kontroverze prodává. Turisté platí za to, aby viděli stavby, které jsou „jiné
Možná je v tom i něco hlubšího. Možná jsme jako společnost dozráli k tomu, abychom přijali, že krása není jen o harmonii a tradici. Že i to, co nás na první pohled odpuzuje, může časem získat svou hodnotu – estetickou, historickou, ekonomickou.
Žižkovská věž stojí jako němý svědek této proměny. Z nenáviděného monstra se stala ikona. Z architektonické chyby turistický magnet. A možná právě v tom je její největší poselství: že nic není definitivní, ani náš vkus.
