Berou až 350 000 Kč měsíčně, ale mladí o tuto profesi nestojí. Věkový průměr v Česku je 51 let
Když si představíte profesi s měsíčním příjmem až 350 000 korun, pravděpodobně vás napadne prestižní pozice v mezinárodní korporaci nebo vrcholový management. Možná vás překvapí, že právě takové částky pobírají nejvýše postavení soudci v České republice – předsedové soudů, funkcionáři a zkušení členové Nejvyššího či Nejvyššího správního soudu. Jde o platy, které převyšují příjmy většiny politiků i manažerů. Na rozdíl od politických funkcí jsou navíc soudcovské platy chráněny judikaturou Ústavního soudu, který opakovaně označil pokusy vlád o jejich zmrazení či snižování za protiústavní.
Přesto se na okresních, krajských a vrchních soudech po celé zemi neodehrává žádný přetlak uchazečů. Místo dynamického střídání generací a přívalu mladých talentů čelí české soudnictví tichému stárnutí personálu. Průměrný věk soudců dosáhl 51 let a nastupující generace právníků dává přednost jiným kariérním cestám. Tento stav není náhodným výkyvem – je přirozeným důsledkem strukturálních problémů, které odrazují absolventy právnických fakult od justiční dráhy.
Pět let nejistoty za minimální plat
Problém začíná už na samém startu. Čerstvý absolvent právnické fakulty nemůže prostě složit státnice a nastoupit do taláru. Zákon stanovuje věkový limit 30 let pro jmenování soudcem, což automaticky vytváří mezeru pěti až šesti let od promoce. Toto období musí mladý právník nějak přežít – a právě zde se otevírá finanční propast, která mnohé odradí ještě dřív, než vůbec začnou.
Cesta k soudcovskému křeslu vede přes pozici justičního čekatele nebo asistenta soudce. Adept musí projít náročnou praxí, složit obtížnou odbornou justiční zkoušku a následně uspět ve výběrovém řízení – vše bez jakékoli jistoty, že pro něj bude volné místo. Zatímco jmenovaný soudce má garantovaný vysoký příjem a řadu příplatků, asistent či čekatel pobírá plat hluboko pod celostátním průměrem. Pro mladého člověka, který žije ve velkém městě a čelí drahému bydlení, je tato perspektiva finančně neudržitelná.
V kritickém věku mezi 25 a 30 lety, kdy lidé běžně zakládají rodiny, řeší vlastní bydlení a splácejí první hypotéky, se absolventi přirozeně obracejí jinam. Advokacie, interní právní oddělení firem, finanční sektor nebo mezinárodní poradenské kanceláře – všechny tyto alternativy nabízejí finanční ohodnocení rostoucí úměrně s odvedenou prací prakticky okamžitě, nikoli až po dovršení třicítky s nejistým výsledkem. Privátní sféra sice znamená vysoké tempo a tlak na výkon, ale peníze přicházejí hned.
Břemeno, které moderní generace nechce nést
Dnešní dvacátníci a třicátníci nahlížejí na kariéru a rovnováhu mezi prací a osobním životem jinak než jejich předchůdci v devadesátých letech. Profese soudce přitom přináší specifická břemena, která s moderní představou o flexibilním zaměstnání příliš neladí. Soudce nese plnou a nezastupitelnou osobní zodpovědnost za verdikty, které zásadním způsobem mění lidské osudy – ukládání nepodmíněných trestů, rozhodování o střídavé péči dětí, miliardové majetkové spory. Tento permanentní stres a nutnost odolat tlaku veřejnosti i médií vyžadují mimořádnou mentální odolnost.
Institucionální rigidita představuje další překážku. Soudce je pevně vázán ke svému soudu i senátu. Možnosti flexibilního plánování, práce na dálku nebo kariérních přestávek jsou v justičním prostředí z povahy věci výrazně limitované ve srovnání s privátním sektorem. Zákon navíc ukládá soudcům přísná etická a profesní pravidla, která zasahují i do jejich volného času. Až na drobné výjimky, jako je pedagogická či vědecká činnost, mají soudci zakázánu jakoukoli jinou výdělečnou činnost a musí neustále dbát na důstojnost profese i v osobním vystupování.
Demografický náraz, který se blíží
Skutečnost, že průměrný věk soudců dosahuje 51 let, představuje pro soudní soustavu blížící se demografický zlom. V horizontu příštích 10 až 15 let odejde do starobního důchodu významná část celého soudcovského sboru – funkce soudce totiž ze zákona zaniká na konci kalendářního roku, v němž soudce dosáhne věku 70 let. Pokud se nepodaří systém včas otevřít a zatraktivnit, hrozí akutní personální podstav na okresních soudech, které řeší největší objem běžné agendy občanů.
Důsledky budou citelné pro každého. Dojde k dalšímu prodlužování soudních řízení, což negativně ovlivní vymahatelnost práva i důvěru veřejnosti ve spravedlnost. Zvýší se přetížení zbývajících soudců, což s sebou nese riziko vyšší chybovosti a profesního vyhoření. Cesta z této krize nevede přes další navyšování platů na samém vrcholu pyramidy – ty jsou nastaveny dostatečně motivačně.
Klíčem je odstranění bariér na začátku profesní dráhy. Důstojné zaplacení asistentů, zpružnění výběrových řízení a vytvoření předvídatelného prostředí, ve kterém talentovaný mladý právník nepromarní nejproduktivnější roky života v nejistotě, zda mu stát talár vůbec někdy svěří. Bez tohoto funkčního mostu zůstane soudnictví doménou stárnoucích kádrů a mladá generace bude své schopnosti i nadále uplatňovat mimo soudní síně.
