16x vyšší než Niagara. Nejvyšší vodopád byl objeven až ve 20. století
Niagarské vodopády patří mezi nejznámější přírodní skvosty planety. Jejich mohutnost a síla fascinují návštěvníky po celém světě. Jenže co do samotné výšky jde o poměrně skromnou atrakci – nejvyšší část dosahuje pouze 51 metrů. Ve srovnání s tím se Salto Ángel ve Venezuele tyčí do výšky 979 metrů, což představuje zhruba šestnáctinásobek Niagary.
Ještě pozoruhodnější než samotné rozměry je však fakt, že tento přírodní gigant zůstal pro západní civilizaci neznámý prakticky až do první třetiny 20. století. Jak je možné, že tak monumentální vodopád unikl pozornosti objevitelů a kartografů po celá staletí?
Stolové hory a nepřístupná divočina
Klíč k odpovědi spočívá v extrémně náročném terénu jihovýchodní Venezuely. Vodopád se nachází v oblasti Gran Sabana, která je součástí národního parku Canaima – místa zapsaného na seznamu UNESCO. Dominantním prvkem krajiny jsou tepui, neboli stolové hory se strmými skalními stěnami, které se vzpínají stovky metrů nad hustý tropický prales.
Právě z jedné z největších těchto hor, Auyán-tepui (v jazyce místních obyvatel „Ďáblova hora“), se vodopád řítí do propasti. Pro původní obyvatele z kmene Pemónů představovaly tyto hory posvátná území obývaná duchy. Vodopád znali pod jménem Kerepakupai Merú nebo Parakupá Vená, ale neměli důvod o něm informovat vnější svět.
Zlatokop místo zlata našel vodní kolos
Moderní kapitola historie vodopádu začíná v roce 1933. Americký pilot Jimmie Angel prolétal nad neprostupnou džunglí v naději, že objeví zlatá či diamantová ložiska. Místo drahých kamenů však v mlze zahlédl obrovský vodní proud padající z výšky stolové hory do zdánlivě nekonečné propasti.
O čtyři roky později, v říjnu 1937, se Angel rozhodl vrátit. Tentokrát s sebou vzal manželku Marii a dva společníky. Na palubě jednoplošníku Flamingo (přezdívaného El Río Caroní) se pokusili přistát přímo na vrcholu Auyán-tepui. Bohužel podvozek letadla uvízl v bahnitém povrchu a stroj utrpěl škody.
Posádka se musela vydat na jedenáctidenní pochod džunglí zpět k civilizaci. Jejich příběh o ztroskotání na tajemné hoře a o obřím vodopádu se rychle rozšířil a vodopád dostal jméno podle svého objevitele – Angel Falls, španělsky Salto Ángel.
Expedice, která změřila rekord
Přestože byl vodopád zmapován z letadla, přesná výška zůstávala záhadou. Situaci vyřešila až expedice z roku 1949 vedená americkou novinářkou Ruth Robertsonovou. Její tým musel překonávat řeky na indiánských kánoích a mačetami si klestit cestu pralesem.
Výsledky měření překvapily odbornou veřejnost: celková výška činí 979 metrů, přičemž nejdelší souvislý volný pád představuje 807 metrů. Pro ilustraci – jde o výšku téměř deseti Soch Svobody nebo více než dvojnásobek Empire State Building.
„Když jsme poprvé viděli vodopád zblízka, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Voda se doslova rozplývá ve vzduchu dřív, než dopadne na zem,“ vzpomíná jeden z průvodců expedice.
Voda se mění v mlhu ještě před dopadem
Díky extrémní výšce a silnému proudění vzduchu se většina vody vůbec nedostane k zemi v tekuté podobě. Přibližně v polovině pádu se vodní proud rozpadá na drobné kapičky a vytváří masivní oblak mlhy a vodního prachu, který zahaluje úpatí hory.
Vzhled vodopádu se dramaticky proměňuje podle ročního období. V období dešťů, které trvá zhruba od června do prosince, je vodopád mohutný a často se rozděluje na dva proudy. Naopak v období sucha od ledna do května se množství vody výrazně snižuje a vodopád připomíná spíše bílou stuhu vlající ve větru.
Cesta pro opravdové dobrodruhy
Ani v současnosti není návštěva Salto Ángel snadným úkolem. K vodopádu nevede žádná silnice ani železnice. Turisté se sem dostávají kombinací letu malým letadlem do vesnice Canaima a následné několikahodinové plavby po řekách Carrao a Churún na tradičních motorových kánoích zvaných curiara.
Poslední část cesty vyžaduje náročný trek tropickým pralesem k vyhlídkovému bodu Mirador Laime. Přesto – nebo právě proto – zůstává Salto Ángel jednou z nejúchvatnějších přírodních atrakcí planety.
Tento vodopád je připomínkou toho, že i ve 20. století dokázala Země ukrývat monumentální tajemství. Zázrak šestnáctkrát vyšší než Niagara, jehož kouzlo tkví právě v nedotčené divokosti a obtížné dostupnosti.
