O kolik berou v Česku méně ženy než muži? Číslo zarazilo i samotné odborníky

Když jsem poprvé narazila na číslo 17,9 %, myslela jsem si, že jde o statistickou anomálii. Skoro pětina. Tolik v průměru vydělávají české ženy méně než muži za každou odpracovanou hodinu. Data Českého statistického úřadu za rok 2022 jsou přitom tvrdá a jednoznačná – a co je horší, prognózy pro následující roky nenaznačují žádný dramatický obrat.

Téma genderové mzdové mezery sleduji už několik let a musím přiznat, že jsem patřila k těm, kteří věřili v postupné zlepšování. Ekonomický růst, nedostatek pracovních sil, tlak na firmy – to všechno mělo hrát ve prospěch žen. Realita je ale jiná.

Co vlastně měříme a proč je to důležité

Zmíněných 17,9 % představuje takzvanou hrubou, neočištěnou mzdovou mezeru. Porovnává prostě průměrné hodinové výdělky všech zaměstnaných mužů a žen bez ohledu na vzdělání, obor nebo délku praxe. Kritici namítají, že je to zavádějící – a částečně mají pravdu. Existuje i očištěná mezera, která zohledňuje objektivní faktory. Ta se pohybuje kolem 5–7 %.

Jenže právě těch 5–7 % je možná to nejznepokojivější číslo ze všech. Znamená totiž, že i když muž a žena vykonávají identickou práci se stejným vzděláním a zkušenostmi, žena je systematicky odměňována hůře. To už není o volbě povolání nebo přerušení kariéry kvůli dětem. To je čistá diskriminace.

Neplacená práce jako skrytý viník

Když se podíváme na příčiny té hrubé mezery, jeden faktor vyčnívá nad ostatní: nerovnoměrné rozložení neplacené práce. Péče o děti, domácnost, starší rodiče – to všechno stále z velké většiny leží na bedrech žen. Podle aktuálních analýz může tento jediný faktor vysvětlovat až 50–60 % celkového rozdílu v příjmech.

Není to abstraktní statistika. Je to příběh tisíců žen, které po mateřské nastupují na částečný úvazek, protože školka končí ve tři. Které odmítají povýšení, protože by znamenalo služební cesty. Které po čtyřicítce zjišťují, že je jejich kariéra o deset let pozadu za stejně starými kolegy.

Data to potvrzují: zatímco u absolventek do 25 let je mzdový rozdíl minimální, po třicítce se propast dramaticky rozevírá. U žen ve věku 35–45 let, které jsou matkami, může dosahovat i přes 25 %.

Pomůže nová evropská směrnice?

V dubnu 2023 přijala Evropská unie směrnici o transparentnosti odměňování. Česko ji musí implementovat do června 2026. Firmy budou muset reportovat mzdové rozdíly a jednat, pokud mezera přesáhne 5 %. Zní to nadějně.

Jenže experti jsou skeptičtí. „Legislativa sama o sobě nestačí,“ zaznívá z odborných kruhů. Obávají se pomalé adaptace firem a nedostatečné vymahatelnosti. Česká zkušenost s antidiskriminačními zákony zatím příliš optimismu nedává.

Zajímavý je pohled na kolektivní smlouvy. Tam, kde fungují silné odbory, bývá mzdová propast menší. Standardizované odměňování snižuje prostor pro subjektivní hodnocení, které často hraje proti ženám. Problém? Pokrytí kolektivními smlouvami v Česku dlouhodobě klesá.

Co by skutečně pomohlo

Z analýz vyplývá několik klíčových oblastí, kde je potřeba jednat. Dostupná péče o děti – jesle, školky s delší provozní dobou, mikrojesle. Flexibilní formy práce jako standard, ne jako ústupek. Motivace otců k delšímu čerpání rodičovské dovolené. A především změna vnímání – už od školky musíme přestat dělit povolání na mužská a ženská.

Jsou to věci, o kterých se mluví roky. Možná právě proto je tak frustrující sledovat, jak pomalu se něco mění.

Otázka, která zůstává

Když se nad těmi čísly zamýšlím, napadá mě jedna věc. Mzdová mezera není jen problém žen. Je to problém celé společnosti, která přichází o potenciál poloviny své populace. Firmy, které diskriminují, přicházejí o talenty. Rodiny, kde žena vydělává méně, jsou ekonomicky zranitelnější. Stát přichází o daně a odvody.

Možná právě ekonomický argument nakonec zabere tam, kde apely na spravedlnost selhávají. Ale jestli se do roku 2026 něco zásadního změní? Upřímně – moc tomu nevěřím. A to je možná ta nejsmutnější zpráva ze všech.