Vědci v šoku: Kříženci, kteří neměli existovat, drancují krajinu. Nikdo je nedokáže zastavit
Jsou místa, která nás nutí přehodnotit všechno, co jsme si mysleli o vztahu člověka a přírody. Evakuační zóna kolem fukušimské jaderné elektrárny je jedním z nich. Ne kvůli radiaci samotné, ale kvůli tomu, co se tam děje od chvíle, kdy lidé odešli.
V březnu 2011, když tsunami poškodila elektrárnu a začala jaderná krize, tisíce lidí v panice opustily své domovy. Mnozí z nich chovali prasata. Ta zvířata prostě nechali být – co jiného mohli dělat? Nikdo netušil, že právě tenhle detail změní ekologii celé oblasti na další desetiletí.
Setkání dvou světů
Domácí prasata se postupně dostala z farem do okolních lesů. A tam narazila na své divoké příbuzné – japonské divočáky, kteří v těch končinách žili odjakživa. Biologicky jsou si oba poddruhy natolik blízké, že se mohou křížit a mít plodné potomky. A přesně to se stalo.
Japonští vědci vedení profesorem Shingem Kanekem z univerzity v Fukušimě tento fenomén několik let systematicky zkoumali. Analyzovali genetický materiál téměř dvou stovek zvířat odchycených mezi lety 2015 a 2018. Výsledky, publikované v odborném časopise Journal of Forest Research, jsou pozoruhodné.
„Zjistili jsme, že mnoho zvířat je už více než pět generací vzdálených od původního křížení,„
říká Kaneko. To znamená, že se tito kříženci – někdy označovaní jako cerdolí – nejen úspěšně rozmnožují, ale dělají to překvapivě rychle.
Genetický trik v mateřské linii
Tady přichází ta nejzajímavější část. Divočáci mají mláďata typicky jednou ročně. Domácí prasata, šlechtěná po tisíciletí pro maximální produktivitu, mohou mít vrhy vícekrát do roka. A ukázalo se, že tato schopnost rychlé reprodukce se dědí po mateřské linii.
Analýza mitochondriální DNA – té, kterou dědíme výhradně po matkách – odhalila, že hybridní samice s mateřskými předky z domácích prasat si zachovávají jejich reprodukční tempo. Výsledkem je populace, která kombinuje odolnost a ostražitost divočáka s plodností hospodářského zvířete.
Je to jako byste vzali terénní vůz a dali mu motor ze závodního auta. Funguje to – možná až příliš dobře.
Co to znamená pro ekosystém
Evakuační zóna kolem Fukušimy se stala nechtěným přírodním experimentem. Bez lidského zásahu – žádný lov, žádné ploty, žádné rušení – se populace těchto hybridů rozrostla do rozměrů, které by za normálních okolností nebyly možné.
„Náhlá absence lidské činnosti umožnila velmi rychlý rozvoj populace divokých prasat,“
vysvětluje Kaneko. A s tím přicházejí důsledky pro celý ekosystém. Prasata jsou všežravci s obrovským apetitem. Ryjí v půdě, vybírají ptačí hnízda, konkurují jelenům i medvědům o potravu.
Tradiční metody kontroly populace – lov a odchyt – jsou v kontaminované zóně problematické. Částečně kvůli radiačnímu riziku pro lovce, částečně proto, že rychlost reprodukce hybridů jednoduše převyšuje kapacitu jakéhokoli rozumného zásahu.
Lekce, kterou jsme nečekali
Příběh fukušimských cerdolí není příběhem o mutantech z hororového filmu. Je to příběh o tom, jak rychle se příroda adaptuje, když jí dáme prostor – a jak málo tomu rozumíme.
Vědci nyní zvažují různé přístupy: od monitoringu pomocí dronů a termokamer až po experimentální metody jako imunokontracepci. Žádný z nich zatím nepředstavuje spolehlivé řešení.
Možná ale není řešení to, co bychom měli hledat jako první. Možná bychom se měli nejdřív zeptat, co nám tento experiment říká o našem místě v ekosystémech, které považujeme za své. Fukušima ukazuje, že stačí patnáct let lidské nepřítomnosti – a pravidla hry se kompletně přepíšou.
Zóna kolem elektrárny zůstává z velké části nepřístupná. Prasata tam mezitím žijí své životy, kříží se, množí se a pomalu mění krajinu k obrazu svému. Je to znepokojivé? Bezpochyby. Je to fascinující? Také. A možná právě v tomto napětí mezi obavami a úžasem leží něco důležitého o tom, jak přemýšlíme o přírodě a našem vztahu k ní.
