Ptali jsme se Čechů, jaká je nejvyšší hora světa: Všichni řekli Mount Everest, ale mýlí se
Jenže, jak už to v životě bývá, pravda závisí na tom, jaké si vezmete pravítko. A pokud se na svět podíváme očima čisté geometrie a ne jen optikou horolezců, kteří se lopotí za kyslíkem, zjistíme, že Everest má v Pacifiku jednoho velmi zdatného konkurenta. Dámy a pánové, seznamte se s Mauna Keou.
Ten malý háček jménem „nad mořem“
Celý tenhle spor (a pocit, že nás učitelé zeměpisu tak trochu obelhali) pramení z jedné jediné zkratky: m n. m., tedy metry nad mořem. Tahle jednotka je pro nás lidi praktická. Určuje, kolik vzduchu budeme mít v plicích, když se vyškrábeme na vrchol, a jak moc nám tam bude mrznout nos. Z tohoto pohledu je Everest nekorunovaným králem. Jeho špička se tyčí do výšek, kde létají dopravní letadla a kde už končí veškerá sranda.
Jenže příroda na nějakou hladinu oceánu úplně kašle. Hladina moře je pro ni jen náhodná čára, která se navíc v průběhu věků neustále hýbe. Pokud bychom chtěli být fér a měřili horu jako objekt od jejího úplného základu až po špičku – tedy od „podlahy“ po „střechu“ – Everest najednou začne vypadat jako chudý příbuzný.
Mauna Kea, vyhaslá sopka na Havaji, je totiž jako ledovec. To nejzajímavější skrývá pod hladinou. Nad mořem sice vypadá se svými 4 205 metry jako taková „trochu vyšší Sněžka na steroidech“, jenže její základna neleží na náhorní plošině jako u Himálaje, ale hluboko na dně Tichého oceánu. Když vezmete pásmo a natáhnete ho od mořského dna až k observatořím na vrcholu, naměříte neuvěřitelných 10 210 metrů. To je o víc než kilometr a půl víc, než kolik nabízí slavný Everest.
Jak se měří obr?
Představte si to vizuálně. Everest je sice obrovský, ale stojí na Tibetské náhorní plošině, která sama o sobě leží ve výšce kolem 5 000 metrů. Takže Everest vlastně „podvádí“ tím, že stojí na ramenou jiného obra. Samotný masiv hory od úpatí k vrcholu má „jen“ nějakých 3,5 až 4,5 kilometru.
Naproti tomu Mauna Kea je solitér. Vyrůstá přímo z oceánské kůry. Je to jedna masivní kupa ztuhlé lávy, která se drápala vzhůru z temnoty hlubin, až prorazila hladinu a zamířila ke hvězdám. Kdybychom vypustili oceány, Mauna Kea by vypadala jako naprosto monstrózní kužel, vedle kterého by Everest působil jen jako jeden z mnoha hrbolů na horizontu.
A co na to zbytek světa?
Aby to nebylo tak jednoduché, existuje ještě třetí způsob, jak určit vítěze. Můžete totiž měřit, která hora je nejdále od středu Země. Naše planeta totiž není dokonalá koule (i když se nás o tom taky snažili přesvědčit), ale spíš takový trochu spláclý brambor. Díky rotaci se Země na rovníku vyboulí.
A tady přichází na scénu ekvádorská vyhaslá sopka Chimborazo. Její vrchol je sice „jen“ 6 263 metrů nad mořem, ale díky tomu, že leží téměř na rovníku, je její špička tím bodem na světě, který má nejblíž ke hvězdám. Pokud byste stáli na vrcholu Chimboraza, byli byste od středu Země o celé dva kilometry dál než horolezci na Everestu. Takže technicky vzato je Chimborazo „nejvyšší“ z hlediska vesmíru.
Proč tedy pořád uctíváme Everest?
Je to jednoduché – ego a tradice. Everest představuje pro lidstvo ultimátní výzvu. Ten neuvěřitelný nedostatek kyslíku, zóna smrti a historie plná hrdinství i tragédií dělají z téhle hory symbol. Výstup na Mauna Keu je proti tomu v podstatě příjemný výlet autem. Na její vrchol totiž vede asfaltka, protože tam sídlí jedny z nejlepších astronomických dalekohledů světa. Můžete tam vyjet v džípu, dát si kávu a pozorovat západ slunce. To sice zní skvěle, ale mýtus o „nepřekonatelné hoře“ se na tom staví blbě.
Přesto je dobré vědět, že svět není černobílý a že pravda se často skrývá pod hladinou (v tomto případě doslova). Takže až se vás příště někdo zeptá na nejvyšší horu, můžete mu s klidem v hlase a lehkým úsměvem říct: „Záleží na tom, jestli se chceš brodit ve sněhu, nebo se radši potápět s ponorkou.“
Mauna Kea je tichý šampion. Gigant, který nepotřebuje reklamu, protože ví, že jeho základy jsou hlubší a pevnější než cokoli jiného na souši. A i když Everestu nikdo nebere jeho status „střechy světa“, havajský obr nám připomíná, že perspektiva je v životě všechno. Někdy stačí jen změnit úhel pohledu – nebo v tomto případě vypustit trochu vody – a svět vypadá úplně jinak.
